Dílo Posuzování plastičnosti je charakteristickou ukázkou vyzrálé tvorby Bedřicha Dlouhého a jeho přístupu k asamblážím. Je záznamem Dlouhého osobitého stylu, ve kterém se výtvarník nebojí zakomponovat do svých prací často nečekané předměty. Zároveň ukazuje, jak umělec skvostně propojuje mistrovskou malbu s asambláží. Význam nabízené asambláže dokládá i skutečnost, že bude reprodukována v připravované autorově monografii, což podtrhuje její klíčové místo v Dlouhého tvorbě.

Bedřich Dlouhý se narodil 2. srpna 1932 v Plzni. Jeho rodina se po záboru Sudet přestěhovala do Prahy. V raném dětství zažil tragickou událost, kdy byl jeho otec zatčen a následně popraven roku 1941. Po absolvování Státní odborné školy keramické pracoval jako praktikant v keramické firmě Upak-Krutý a později se vyučil v oboru keramiky porcelánu.

V letech 1952–1957 studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze. Po politických událostech byl roku 1957 z politických důvodů ze studia vyloučen, ale později se mu podařilo studium dokončit. Během svého studia se spřátelil s dalšími významnými umělci, jako byli Karel Nepraš, Jan Koblasa a Rudolf Komorous.

Dlouhý byl aktivním členem uměleckých skupin, včetně pánského "Clubu" a skupiny Šmidrové. Tyto skupiny se v době politické represí zabývaly různými mimovýtvarnými aktivitami a podporovaly se navzájem. Po ukončení studií se věnoval malbě a v roce 1962 uspořádal svoji první soukromou výstavu.

Mezinárodního uznání se mu dostalo v roce 1965, kdy získal cenu na Mezinárodním Bienále mladých umělců v Paříži. Během 70. let onemocněl, což ho na čas odřízlo od malířské tvorby, ale později se vrátil k umění. V normalizačních letech nemohl vystavovat a živil se jako externí návrhář v Artcentru.

Po roce 1989 byl Dlouhý profesorem malby na Akademii výtvarných umění v Praze a aktivně se účastnil výstav a uměleckých akcí. Roku 2020 měl velkou retrospektivní výstavu svého díla v Městské knihovně v Praze.