Mimořádně působivá symbolistní plastika Hlavy slepců z cyklu Život, pocházející z vrcholného raného období tvorby Františka Bílka. Kompozice dvojice výrazově soustředěných hlav představuje jeden ze zásadních námětů autorovy duchovně orientované tvorby.

Motiv inspirovaný básní Otokara Březiny Hudba slepců překračuje pouhé zobrazení tělesné slepoty a stává se hlubokým podobenstvím lidského hledání, vnitřního vidění a touhy po duchovním světle. Silně expresivní modelace tváří, sevřená kompozice a kontrast temně patinované plastiky se zeleným mramorem dodávají dílu mimořádnou naléhavost a monumentální účinek navzdory komorním rozměrům.

Značeno monogramem F. B. na podstavci. Na spodní straně se nachází dobový přípis s názvem díla, zařazením do cyklu Život, datací přibližně 1901–1902 a údajem o výstavě v GHMP konané od 10. 11. 2000 do 4. 2. 2001.

Výjimečná sběratelská práce jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého symbolismu a duchovně orientovaného sochařství.

Autor: František Bílek (1872–1941)

Název: Hlavy slepců – z cyklu Život

Datace: kolem 1901–1902

Provedení: patinovaná plastika na mramorovém podstavci

Značení: monogram F. B. na podstavci

Rozměry: 23 × 24 cm

Celková výška s podstavcem: 17 cm

Stav: velmi dobrý stav odpovídající stáří, viz fotografie

František Bílek, významný český umělec období secese, se narodil 6. listopadu 1872 v Chýnově. Jeho umělecký odkaz zahrnuje rozsáhlou tvorbu v oblasti grafiky, sochařství, architektury a užitého umění, a je silně ovlivněn náboženským cítěním a secesním stylem.

Mládí Františka Bílka bylo poznamenáno jeho brzkým projevem uměleckého nadání. Absolvoval gymnázium v Táboře a následně studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením profesora Maxmiliána Pirnera. Kvůli vrozené oční vadě, která mu ztěžovala rozeznávání některých barev, přešel na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde se věnoval studiu sochařství.

Jeho umělecká kariéra získala na rozletu poté, co obdržel stipendium od mecenáše Vojtěcha Lanny mladšího a odjel v roce 1891 do Paříže, kde studoval na soukromé Colarossiho akademii u profesora Jean-Antoine Injalberta. V Paříži se seznámil s dalšími českými umělci, jako byli Alfons Mucha, Luděk Marold nebo Vojtěch Hynais, a začal tvořit díla inspirovaná náboženským cítěním, například Golgota – hora lebek či Orba je naší viny trest. Navzdory prvotnímu nepochopení a odmítnutí ze strany stipendijní komise se Bílek stal uznávaným umělcem.

V Praze Bílek vystavoval na významných místech, a to nejen sochy, ale i obřadní předměty pro Církev československou husitskou, ke které konvertoval v roce 1921. Navrhl také několik venkovských staveb, hřbitovů a částí obytných sídlišť. K jeho významným dílům patří i Bílkův dům v Chýnově, který slouží jako muzeum s expozicí jeho tvorby.

Bílkovo umělecké dílo je považováno za jedinečné, netradiční a hluboce ovlivněné náboženským mysticismem. Jeho tvorba zahrnuje sochy, grafiky, kresby, ilustrace a architektonické návrhy, které se vyznačují symbolickým pojetím a působivou expresivitou.

František Bílek zemřel v roce 1941 v Chýnově, kde je také pohřben pod svou monumentální sochou "Modlitba nad hroby".