35 x 47 cm | olej na plátně | signováno vpravo dole | 1. polovina 20. století

Ludmila Procházková (1903–1984) patří k nejvýznamnějším představitelkám českého naivního (insitního) umění a lidového vypravěčství. Ve svých obrazech i písemných záznamech neobyčejně živě zachytila mizející svět jihomoravského venkova, lidové zvyky a vzpomínky z první třetiny 20. století.

Narodila se v Heršpicích u Slavkova. Výtvarné nadání zdědila po matce, která pocházela z tradice slováckých lidových maléreček. 
K malování se naplno vrátila v roce 1941 z čistě praktického důvodu – během stěhování se jí poškodil nábytek, a tak ho začala zkrášlovat malovanými motivy. Později zdobila truhly, dětské kolébky či talíře a postupně přešla k malbě na plátno, sklo a keramiku. 
Většinu života strávila v domácnosti. V první polovině 50. let působila také jako správkyně a ředitelka vlastivědného muzea ve Slavkově u Brna.

Své obrazy sama výstižně nazývala „obtaženými a vybarvenými vzpomínkami“. Ztvárňovala konkrétní lidi, vesnické tradice a výjevy ze všedního života – draní peří, šlapání zelí, svatby, starou školu nebo zimní krajiny. 
Její styl charakterizuje čistý barevný soulad, osobitá naivní perspektiva a bezprostřední srozumitelnost. Díky etnografické přesnosti slouží její díla jako cenná vizuální kronika regionu.
Byla známá jako poutavá lidová vypravěčka. V závěru života své vzpomínky, příhody a venkovské zvyky pečlivě zapisovala v literární podobě.

S vlnou zájmu o naivní umění v 60. letech se její práce dostala daleko za hranice. Vystavovala na mnoha tuzemských i zahraničních přehlídkách (např. v Bruselu, Curychu, Mnichově či Ženevě). Její díla reprezentovala československé insitní umění na Světové výstavě v Montrealu v roce 1967.

Svou vášní nakazila i manžela Josefa Procházku, který se po odchodu do důchodu rovněž začal věnovat naivní malbě se zaměřením na historii Slavkova.