Umělecká praxe Davida Možného je charakteristická jeho dlouhodobým uvažováním o vlivu virtuálního hyperreálného prostoru na manipulaci se světem fyzickým. 3D animace opouštějí omezení daná rámem projekce a zasahují do prostoru instalace. Iluzorní prostory v Možného pracech jsou součástí našich každodenních existencí, ať už se jedná o historické kulisy či současná pracovní prostředí. Pro Davida Možného je důležité zkoumat povrch, ten však maskuje nepříjemné sociální skutečnosti (moc, manipulace, omezení). Vzájemný vztah iluze a tvrdé (materiálově či psychicky) reality je pro Možného typický. Vytváři heterotopie, které častokrát vycházejí z naší kolektivní minulosti. Jsou to místa, která známe všichni, ale málokdo měl možnost je navštívit. Jsou našimi představami o místech, která bychom neradi navštívili, něčím nás však přitahují. David Možný častokrát odkazuje k východoevropské nostalgii, ta však není žitá (kdo si ji také pamatuje?), situace, které se v ní odehrávají, jsou reprezentacemi zcizenými z dobových materiálů. V Možného videích a instalacích tvořených objekty je život zastavený. Probíhají zde časoprostorové deformace, pocit známý ze sci-fi filmů je však součástí běžných interiérů, ať už osobních (např. pokoj v rodinném bytě), tak sdílených (čekárny, korporátní openspace). Možným vytvářené prostory jsou kapslemi bez života, jeho přítomnost však cítíme a jako divák s ním navazujeme blízkou komunikaci. Důležitým tématem v Možného umělecké praxi je pocit ohrožení. Nemůžeme si být jisti, kdy a kde se vynoří asociace, kterou dobře známe, ale raději bychom ji zapomněli. Psychickému napojení na výstavní prostor napomáhá i Davidem pečlivě konstruované prostředí, které využívá upraveného osvětlení, nebo i stavba jednoduchých labyrintů zanořujících nás pozvolna do našeho podvědomí. • David Kořínek