tavené sklo do formy, rytá sign. Bakičová 2008

Sklo je médiem, které uchovává pomíjivé časoprostorové situace a proměňuje je v trvalé svědectví. Předlohou skleněného objektu se stala pomalu vysychající želatina. Původně pravidelný blok postupně ztrácel vodu, a tím i svůj objem. V důsledku dehydratace se jeho geometrická dokonalost začala rozpadat. Na povrchu vznikala struktura, tvar se deformoval a hmota získávala podobu organického tělesa. Nejvýrazněji se proměna projevila ve střední části, kde se původní řez začal rozevírat. Tento prchavý okamžik, zachycený na hranici mezi řádem a deformací, se prostřednictvím sádrové formy otiskl do skla. Materiál, který je sám nositelem trvanlivosti, tak uchovává stopu procesu, jehož podstatou je neustálá proměna.  Luba Bakičová