dřevo, sign. na rubu Jiří Hilmar

Když Jiří Hilmar v roce 1967 společně s Tomášem Rajlichem, Radoslavem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným založil Klub konkrétistů, jeho práce byla ukotvena v oblasti kinetických objektů a zejména optických papírových reliéfů. Za sebou měl první samostatnou výstavu (v pražské Galerii Fronta, 1967) a respektován byl i jako tvůrce plakátů. Po odchodu do emigrace svůj výtvarný názor rozvíjel nejdříve ve Frankfurtu nad Mohanem a v Mnichově a  
od roku 1974 v Gelsenkirchenu v uměleckém sídlišti Die Künstlersiedlung Halfmannshof, kde působil až do roku 2013.  V průběhu sedmdesátých let začal Jiří Hilmar kromě papíru a kartonu uplatňovat i další materiály, zejména hlínu, šňůry, plsť, beton a především dřevo, přičemž využíval jejich významových kvalit a postupně dospíval k uvolňování pravoúhlého systému, k jeho narušování a změkčování. V té době umělec přesídlil z ateliéru uprostřed panenské přírody v Inningu am Ammersee  Mnichova do Gelsenkirchenu, který se nachází v centru průmyslové zóny v Porúří. Tamní devastovaná krajina ho přiváděla ke stále hlubším úvahám nad ohrožením přírody ze strany technické civilizace. Narůstající touha lidstva po nadvládě nad světem byla hlavní obavou, která Hilmara podněcovala k chápání role zemské a kosmické rovnováhy a k přesvědčení, že uchránit život na Zemi je možné pouze tehdy, bude-li znovuobnovena porušená sounáležitost mezi přírodou a člověkem. V tomto kontextu začal Jiří Hilmar vytvářet dřevěné objekty, v nichž vycházel z myšlenky, že dřevo je autonomně rostlý materiál, který vzniká  sám a sám sebe také formuje, takže objekt z něj utvořený se stává fragmentem velkého principu přírodních dějů a zákonitostí. Fascinovala ho představa, že lze pracovat jako příroda a sžívat se s jejími procesy, ovšem s respektem k jejímu řádu a vnitřní energii. Dřevěné latě vyříznuté z kmene stromu proto klížil do nového celku, zaujat procesem proměny jednotlivých labilních latí v ucelený stabilní blok, který v některých případech překrýval vrstvami kaolínu. Jindy rozštípl rostlý špalek na dvě poloviny  a chybějící část dotvářel z dřevěných latí a zbrušoval do tvaru plodu (Plod, 1994–1995). Konečné hlazení povrchu se v obou jmenovaných dílech stalo uzavřením tvůrčího procesu, ale také křehkým odkazem k momentu, kdy se princip tvorby prolnul 
s principem přírody a obě síly vstoupily do vzájemné harmonie. Ilona Víchová 

Jiří Hilmar se narodil 28. května 1937 v Hradci Králové. 

V letech 1952-1956 studoval na Střední průmyslové škole bytové tvorby v ateliéru prof. Richarda Pípala, kde se formovala jeho tvorba, začínající realistickým přístupem a postupně se orientující k matematické přesnosti a geometrii. 

Po studiích se věnoval užité grafice, zejména tvorbě filmových plakátů a knižních obálek, což mu vyneslo odborný respekt. V roce 1967 byl spoluzakladatelem Klubu konkrétistů. 

Politické důvody ho v roce 1969 přiměly k emigraci do Spolkové republiky Německo, kde žil až do roku 2013 a věnoval se volnému umění, sochám a reliéfům. Jeho dílo prošlo řadou směrů a stylů, od optických témat k prvkům arte povera. 

V roce 2013 obdržel čestné občanství Hradce Králové a vrátil se natrvalo do Česka. Hilmarovo dílo je zastoupeno v předních institucích a byl oceněn několika desítkami autorských výstav.

Jiří Hilmar zemřel 27.2.2026.