Olej na kartonu adjustovaném na plátně, 50 x 61 cm, rámováno, pod sklem, datace 1908, signováno vlevo dole Emil Filla 1908. 

Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa. 

Vystaveno: 

Jubilejní výstava díla Emila Filly, S.V.U. Mánes, Praha, květen 1932, č. k. 17. 

Publikováno: 

Vojtěch Lahoda, Emil Filla, Praha, 2007, s. 84. 

Obraz Hráči šachu z roku 1908 patří k zásadním dílům raného období Emila Filly a současně k nejvýmluvnějším projevům programového směřování skupiny Osma. Motiv hry zde nevystupuje jako pouhý žánrový námět, ale jako nosný symbol lidské existence, rozhodování a střetu vůlí. Šachová partie se proměňuje v obraz soustředěného intelektuálního zápasu, v němž každý tah nese důsledky a odhaluje vnitřní napětí mezi jednotlivci. Kompozice je vystavěna kolem šachovnice, která se na bílé ploše stolu stává jakýmsi mentálním polem, prostorem koncentrace a myšlení. Tři mužské postavy nejsou jen aktéry hry, ale reprezentují různé polohy lidského bytí. Figura obrácená zády působí jako zprostředkovatel mezi divákem a scénou, postava v profilu ztělesňuje moment pochybnosti a vnitřního dialogu, zatímco starší muž nad šachovnicí představuje soustředěné vědomí, sledující důsledky jednotlivých rozhodnutí. Celek tak překračuje konkrétní situaci a stává se obrazem existenciálního stavu. Právě zde se otevírá souvislost s dobovým zájmem o literaturu Fjodora Michajloviče Dostojevského, jehož dílo Fillu v této době silně oslovovalo. Stejně jako u Dostojevského není ani zde člověk zobrazován v klidné rovnováze, ale v napětí, vnitřním konfliktu a neustálém rozhodování. Hra, podobně jako v jeho románech, nabývá rozměru osudovosti, v níž se střetává racionalita s iracionálními impulzy a kde je každé rozhodnutí zatíženo morální i existenciální vahou. Formálně obraz stojí na pomezí rodící se moderního umění ve střední Evropě. Filla vychází z konkrétního, každodenního motivu, který však podrobuje výrazné stylizaci a strukturální přestavbě. V tomto ohledu je patrný i odkaz Paula Cézanna, zejména jeho hráčů karet, kde se téma hry stává prostředkem k budování obrazové konstrukce a vztahů mezi objemy a plochami. Podobně i zde figura a prostor splývají v jednotnou, barevně plastickou strukturu, v níž barva přestává být pouhým popisem a stává se nositelem objemu i významu. Fillova malba je založena na napětí mezi strukturální výstavbou a expresivním účinkem. Tlumená barevnost, akcentovaná bělí stolu a kontrasty světla a stínu, soustřeďuje pozornost do středu dění a zároveň vytváří pocit ohraničeného prostoru. Tento prostor není pouze fyzickým interiérem, ale především projekcí mentálního a psychologického dění. Hráči šachu tak představují výjimečné dílo nejen v rámci Fillovy tvorby, ale i v širším kontextu českého moderního umění. Ukazují, jak se v rané fázi moderny propojuje zájem o formální problematiku obrazu s hlubokým existenciálním obsahem. Filla zde formuluje jeden ze základních principů české avantgardy, schopnost přetavit konkrétní motiv v obecně platný symbol, v němž se odráží napětí moderního člověka a hledání smyslu existence.

Emil Filla se narodil 3. dubna 1882 v Chropyni. V letech 1903 - 1906 studoval monumentální malbu na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Vlaho Bukovace. Kvůli nespokojenosti s konvenčními metodami a náplní výuky školu opustil po třech letech. Ve svých raných letech byl Filla silně ovlivněn dílem Edvarda Muncha, a následně se přiklonil ke kubismu, který se v jeho díle začal projevovat od roku 1910.

Během své kariéry byl členem několika uměleckých skupin. Nejprve se stal členem skupiny Osma, s níž vystavoval v letech 1907 a 1908. V roce 1909 se přidal ke Spolku výtvarných umělců Mánes, kde setrval – s výjimkou období působení ve Skupině výtvarných umělců mezi lety 1911 – 1914 – až do své smrti.

V roce 1945 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Během svého života se věnoval nejen malbě a grafice, ale také sochařství a teorii výtvarného umění. Byl také spoluredaktorem Volných směrů a formoval směřování českého kulturního dění především v meziválečném období. Jeho raná tvorba byla ovlivněna expresionismem a později Picassovým kubismem. Ve svém závěrečném období se přiklonil k realistické krajinomalbě, zejména krajin Českého středohoří. Tyto krajiny byly inspirovány dílem holandského krajináře Jana van Goyena.

Kromě své umělecké kariéry prodělal Filla během druhé světové války těžké období v koncentračním táboře v Buchenwaldu, kde trpěl zdravotními problémy, které trvale poznamenaly jeho zdraví. Po válce, navzdory komunistickému režimu, který propagoval socialistický realismus, se Filla nadále věnoval svému umění.

Emil Filla zemřel 7. října v Praze.