Olej na lepence, 48 x 58 cm, rámováno, datace 1915, signováno vpravo dole ANT. PROCHÁZKA 1915. 

Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa. 

Provenience: 

Původní majitel Ing. Karel Vavřík. 

Vystaveno: 

Národní umělec Antonín Procházka, Souborná výstava, SVU Mánes, Praha, 1947, č. k. 53. 

Výstava národního umělce Antonína Procházky, Linky Procházkové, nositelky řádu práce, Dům umění, Brno, 1958, č. k. 48. 

Antonín Procházka, obrazy z let 1919-1925, Dům umění města Brna, Brno, 1967, č. k. 27. 

Antonín Procházka 1992-145, Oblastní galerie výtvarného umění, Zlín, 1979, č. k. 34. 

Národní umělec Antonín Procházka, Dům umění města Brna, Brno, 1982, č. k. 61. 

Publikováno: 

Albert Kutal, Antonín Procházka,1959, obr. 49. 

Antonín Procházka (ed. Marcela Macharáčková), Obecní dům, Praha 2002, O135. 

Z posudku PhDr. Karla Srpa: 

Po desítkách let máme možnost vidět a vůbec poprvé barevně reprodukovat obraz Antonína Procházky, který pochází z období prvé světové války, ve které byl nasazen, avšak podařilo se mu z ní vyreklamovat za cenu psychického zhroucení. Procházka, který se soustavně věnoval zátiší, během let 1914 – 1915 dospěl do jedinečného, osobního stylu, který se uvolnil z přímé vazby na kubismus a rozvíjel osobité barevné kreace, ke kterým mu silné podněty poskytly květiny a ovoce, hlavní náměty jeho zátiší. Procházka, pracující samostatně, nemající možnost dopisovat si s Emilem Fillou, tak vytvořil velmi originální pojetí znázornění, částečně se opírající o kubismus, nicméně jdoucí vlastní, dnes velmi ceněnou cestou. Přestože je nosná deska stolu paralelní s plochou plátna, působí zátiší velmi živým, sugestivním dojmem. Je toho docíleno ostrým osvětlením, které doslova vykrajuje jednotlivé motivy z temna, jež je obklopuje. Zátiší se rozpadá na několik samostatných motivů, rozmístěných na pozadí vlnící se hnědočerné plochy ve spodní polovině obrazu (lze si povšimnout barevné změny vlnících se linií v pravé a levé části), jednak poháru – vázy, s výraznou květinou, obstoupenou jakousi aurou, přecházející od temného, karmínově fialového středu k žlutému okraji, jejíž tvar udal nejspíše papír, do nějž byl pugét zabalen. Tento vztah umožňuje Procházkovi rozvinout výrazné barevné kontrasty, do nichž může zapojit téměř čapkovské květiny (viz zelená plocha uprostřed plátna). Ústřední motiv květiny ve váze rezonuje na znázorněném ovoci na pravé straně, vypadajícím částečně jako by bylo předznamenáno kolážemi Pabla Picassa. Každé jablko je namalované na samostatné ploše, má svoji vlastní barevnost, přecházející od světle červené přes zelenou pod šedočernou. Procházka využívá bohatství plošných zlomů, jimiž vytváří celkový prostor obrazu. Dopad prudkého světla naznačuje i stín, který váza vrhá. Jak autor rozvíjel barevné vztahy, lze doložit na uplatnění zelené, objevující se v obou hlavních předmětných motivech. Procházkův výrazný poetický syntetický styl, jenž naznačil cestu poválečnému vědomému primitivismu, představuje výjimečný úkaz v rámci evropského moderního malířství, ve kterém si již autor sjednal své pevné místo. Obraz byl reprodukován v monografii Antonína Procházky od Alberta Kutala, Státní nakladatelství krásné literatury hudby a umění, Praha 1959, obr. 49. Poprvé po roce 1945 byl obraz vystaven na soukromé výstavě, uspořádané v ostravském bytě, představující díla Antonína Procházky ze sbírek v Ostravě a Opavě (11. – 15. června, 1946), kdy jej již měl ve své sbírce Ing. Karel Vavřík, u kterého zůstal až do počátku osmdesátých let, kdy došlo k jejímu rozprodeji.

Antonín Procházka se narodil 5. června 1882 ve Vážanech v okrese Vyškov a zemřel 9. června 1945 v Brně. Byl významný český malíř, grafik a ilustrátor. Po absolvování gymnázia v Kroměříži v roce 1901 se vydal do Prahy, kde studoval na Uměleckoprůmyslové škole a následně na Akademii výtvarných umění pod vedením renomovaných umělců jako byli Vlaho Bukovac, Hanuš Schwaiger a Max Švabinský.

V prvním desetiletí 20. století se aktivně zapojil do uměleckého života hlavního města. Byl členem avantgardní skupiny Osma, s níž se účastnil obou výstav v letech 1907 a 1908. Dále byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, kde působil v letech 1907–1911 a znovu v letech 1923–1929. Jeho touha po nových zkušenostech a inspiracích ho vedla k cestám po Evropě, a během jedné z nich, v Německu, potkal malířku Linku Scheithauerovou. Po návratu do vlasti v roce 1908 si ji vzal za ženu. V roce 1911 se stal členem Skupiny výtvarných umělců. Od roku 1924 žili manželé v Brně, kde Procházka začal učit kreslení na dívčím gymnáziu.

Procházkova tvorba byla v počátcích silně ovlivněna expresionismem, zejména dílem Edvarda Muncha. Postupem času se však jeho styl vyvíjel směrem ke kubismu. Po roce 1925 se od kubismu odvrátil a začal se věnovat své osobní interpretaci novoklasicismu. Během své kariéry vytvořil více než 140 maleb, mnohdy velmi monumentálních rozměrů. Jako příklad lze uvést jeho dílo pro brněnskou právnickou fakultu s názvem "Prométheus přináší lidstvu oheň" z roku 1938, které zaujímá plochu celkem 80 m². Kromě malby se věnoval i plastice, vytvořil řadu drobnějších soch, návrhů a modelů, včetně série bronzových jezdeckých soch prezidenta T.G.Masaryka.

V roce 1946 byl posmrtně jmenován národním umělcem. Jako pocta jeho přínosu českému výtvarnému umění je po něm pojmenována ulice v Brně-Pisárkách.