Olej na plátně, 49,5 x 42,5 cm, rámováno, datace 1917, signováno vpravo dole Vlaho Bukovac Praha 1917. 

Posoudila a pravost díla potvrdila PhDr. Šárka Leubnerová. 

Rodák z Dubrovníku, Vlaho Bukovac, se během svého života stal jedním z nejvlivnějších chorvatských malířů s mezinárodním přesahem. Studoval na pařížské École des Beaux-Arts, kde si osvojil akademickou malbu, ale záhy začal do svých děl vnášet živější barevnost, volnější tahy a později i prvky impresionismu. Bukovac působil v řadě evropských měst, včetně Paříže, Záhřebu, Vídně a Prahy. Právě v Praze se v roce 1903 stal profesorem na Akademii výtvarných umění, kde ovlivnil celou generaci českých malířů, přičemž někteří z nich působili i ve slavné skupině Osma. Bukovac si vydobyl mezinárodní renomé především ve svém pojetí ženské figury, kdy zkoumal různé odlesky světla, měkkost i tón pleti. Během období první světové války se věnuje sérii rodinných portrétů, kdy mu jako hlavní protagonistky sedí jeho dcery nebo manželka. Právě z tohoto období pochází i nabízený obraz Dámy v šátku, kdy mu modelem zřejmě seděla právě jeho manželka. Portrét je zasazen do ateliéru Vlaha Bukovače, kde tou dobou vznikala většina jeho obrazů. Malíř zachycuje půvabnou ženu, jež se halí do světle šedého šátku, ze kterého na nás vykukuje její obličej se světle hnědými vlasy. Autor zde soustředí pozornost především na jemnou modelaci inkarnátu a na světelné působení barev, kdy tvar je modelován pomocí barevných tahů, které se v jednotlivých partiích vzájemně opticky propojují. Právě v této práci se výrazně uplatňuje koloristická metoda typická pro Bukovacovo pražské období, kdy postupně rozvíjel vlastní podobu divizionismu a pointilismu, která nevycházela pouze z mechanického dělení barev, ale především ze snahy zachytit světlo a jeho proměny na lidské pokožce, látce a okolním prostoru. V předloženém obraze je tento princip patrný zejména na tváři a světlé drapérii, kde se vedle bílých a šedých tónů objevují teplé okrové, růžové a načervenalé akcenty. Právě cit pro koloristické nuance a schopnost zachytit živost lidské pokožky patřily k nejvýraznějším Bukovcovým přednostem pražského období.

Vlaho Bukovac byl významný chorvatský malíř, jehož životní příběh byl pozoruhodný a plný dobrodružství. Narodil se 4. července 1855 v Cavtatu u Dubrovníku a zemřel 23. dubna 1922 v Praze. Již v jedenácti letech opustil svůj domov a vydal se na cestu, která ho přivedla do mnoha koutů světa.

V roce 1877 se usadil v Paříži, kde se stal žákem významného malíře Alexandra Cabanela. Během svého pobytu v Paříži se setkal s dalšími umělci, jako byli Václav Brožík a Vojtěch Hynais. V této době začal rozvíjet své malířské schopnosti a získával cenné zkušenosti.

Jedním z jeho významných děl byla slavnostní opona pro Národní divadlo v Záhřebu. Jeho umělecká kariéra ho však zavedla i do Vídně a nakonec do Prahy. Zde v roce 1903 začal působit jako profesor na Akademii výtvarných umění. V jeho ateliéru se formovaly další významné osobnosti českého uměleckého světa, jako například Emil Filla, Bohumil Kubišta a Bedřich Feigl.

Vlaho Bukovac byl známý především pro své portréty, které vytvářel s precizností a citlivostí. Vedle portrétů se však nevyhýbal ani krajinářským motivům. Jeho umělecký styl se vyvíjel a měnil se v průběhu času. Původně začínal jako realista, avšak postupně procházel impresionismem až k pointilismu, což byl styl založený na využívání malých barevných bodů.

Jeho umělecký odkaz je významný nejen díky jeho vlastní tvorbě, ale také díky vlivu, který měl na další generace umělců. Jeho schopnost přenášet znalosti a umělecké techniky na své žáky na Akademii výtvarných umění v Praze zanechala trvalý otisk v českém uměleckém prostředí.

Vlaho Bukovac zanechal bohaté dědictví v uměleckém světě a jeho díla jsou důležitým prvkem chorvatského i českého kulturního dědictví.