Olej na plátně, 74 x 83 cm, rámováno, datace 1925, signováno vpravo nahoře Emil Filla 1925. 

Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa. 

Vystaveno: 

XVa Esposizione internazionale d´Art della cittá di Venezia, 1926. 

Provenience: 

Sbírka Františka Iši Krejčího. 

Z posudku PhDr Karla Srpa: 

Rok 1926 byl pro českou kulturu mimořádně důležitý. Byl otevřen výstavní „národní“ pavilón v Benátkách, navržený Otakarem Novotným. Československo se tak na mezinárodním bienále mohlo představit prvou expozicí, které se Emil Filla zúčastnil dvěma obrazy zátiší, jedním z nich byl obraz pod katalogovým číslem 13: “Natura morta Chitarra“. Na XVa Esposizione internazionale d´Art della cittá di Venezia Filla tudíž z reprezentativních důvodů zaslal obraz, který ze své tehdejší tvorby považoval za nejvýznamnější: komplexně vybudované zátiší, rozvádějící východiska syntetického kubismu, jenž náleží k vrcholným příkladům jeho práce z dvacátých let. Filla věděl do jak silně konkurenčního prostředí svůj obraz začleňuje. Pro dnešního diváka se zátiší rozvíjí od svého středu, od vztahu bílé a černé, který určoval hlavní kompoziční východisko obrazu, od nějž se rozrůstají další barevné i předmětné vztahy. Filla na zátiší, ve kterém se setkáváme s jeho dlouhodobými motivy, k nimž patřily hudební nástroje, mísa s ovocem, sklenička i láhev s etiketou, dospěl k výraznému prolínání objemů a ploch, k jejich důrazné vnitřní rytmizaci, kterou uzavíraly náznaky červené dekorativní tapety v horní části obrazu či zeleného ubrusu v části pravé. Filla na tomto obraze dospěl k vrcholné představě svého kubismu, ve kterém mu předměty zátiší sloužily jen jako roznětky k vystavění důmyslné, celistvé kompozice, v níž se všechny plány vzájemně pronikají, vystupují a skrývají, každý z nich je pojatý jako ojedinělé senzitivní datum, určené smyslovému vnímání, jako samostatné písmeno abecedy, z nějž vzniká ojedinělý větný celek. Divák, citlivý na barvy, může sledovat, kdy se na obraze objeví zelená, které předměty jsou jejími nositeli, nebo fialová, jež se na autorových obrazech objevuje vždy ve zvláštních barevných souvislostech. Za výjimečný motiv lze uvést znázornění ležící papriky na míse, která vytváří jakýsi pomyslný střed celého obrazu, jež se z něj svou hutnou barevností vymyká. Do křižujících se horizontálních, vertikálních a diagonálních plánů Filla zasadil čtyři organické motivy: mísu s ovocem, kytaru, skleničku a vinnou révu, jež je zřetelně oživují, vnášejí do nich vnitřní pohyb. Filla dokázal pojmout obraz jako dynamický celek, jako provázanou jednolitou výpověď, ve kterém se sebenepatrnější část obrazu vztahuje k další, vyšší, s níž je provázaná. Tento jeho nadhled vyžadoval značné mistrovství, jehož cílem byla silná, harmonická kompozice, vytvářející vrcholný příklad české modernistické malby bez obdoby v tehdejším meziválečném československém umění.

Emil Filla se narodil 3. dubna 1882 v Chropyni. V letech 1903 - 1906 studoval monumentální malbu na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Vlaho Bukovace. Kvůli nespokojenosti s konvenčními metodami a náplní výuky školu opustil po třech letech. Ve svých raných letech byl Filla silně ovlivněn dílem Edvarda Muncha, a následně se přiklonil ke kubismu, který se v jeho díle začal projevovat od roku 1910.

Během své kariéry byl členem několika uměleckých skupin. Nejprve se stal členem skupiny Osma, s níž vystavoval v letech 1907 a 1908. V roce 1909 se přidal ke Spolku výtvarných umělců Mánes, kde setrval – s výjimkou období působení ve Skupině výtvarných umělců mezi lety 1911 – 1914 – až do své smrti.

V roce 1945 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Během svého života se věnoval nejen malbě a grafice, ale také sochařství a teorii výtvarného umění. Byl také spoluredaktorem Volných směrů a formoval směřování českého kulturního dění především v meziválečném období. Jeho raná tvorba byla ovlivněna expresionismem a později Picassovým kubismem. Ve svém závěrečném období se přiklonil k realistické krajinomalbě, zejména krajin Českého středohoří. Tyto krajiny byly inspirovány dílem holandského krajináře Jana van Goyena.

Kromě své umělecké kariéry prodělal Filla během druhé světové války těžké období v koncentračním táboře v Buchenwaldu, kde trpěl zdravotními problémy, které trvale poznamenaly jeho zdraví. Po válce, navzdory komunistickému režimu, který propagoval socialistický realismus, se Filla nadále věnoval svému umění.

Emil Filla zemřel 7. října v Praze.