Oldřich Koníček se narodil 12. října 1886 v Kutné Hoře. Byl český malíř-krajinář a figuralista, a také člen Spolku výtvarných umělců Mánes.

Vzdělání získal na reálném gymnáziu v Kutné Hoře a na kladenské reálce. Na uměleckou dráhu se rozhodl pod vlivem pokrokového učitele kreslení Aloise Boudy. V roce 1907 začal studovat na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vlaha Bukovace. V roce 1912 dokončil studium na Akademii v krajinářské speciálce u profesora Rudolfa Ottenfelda.

Během první světové války sloužil jako důstojník rakousko-uherské armády na srbské a italské frontě. Po návratu do vlasti byl vyslán Ministerstvem národní obrany do Itálie, kde maloval významná bojiště československých legionářů společně s malíři Angelem Zeyerem a Ladislavem Šímou.

V roce 1920 se oženil s Marií Eliášovou, s níž měl syna Oldřicha a dceru Krasavu. Společně se sochařem Břetislavem Bendou se podílel na výzdobě budovy ministerstva národní obrany v Praze-Dejvicích. Ve dvacátých letech hojně vystavoval v Praze a v zahraničí, získával pozornost od dobové kritiky a jeho obrazy byly zakoupeny do vlastnictví renomovaných galerií.

Oldřich Koníček zemřel ve věku 45 let na vrcholu svých tvůrčích sil, a to po srdečním záchvatu ve Žehuni na Kolínsku. Pohřben byl v rodinné hrobce v Kutné Hoře za přítomnosti členů Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož byl dlouholetým členem.

Jeho dílo prošlo různými fázemi, od raných impresionistických a neoimpresionistických prací až po postupný odklon od expresivního výrazu v první polovině dvacátých let. Inspiroval se renesančními a klasicistními malíři a během své kariéry absolvoval několik cest do Francie, kde přišel do kontaktu s díly umělců jako M. Vlaminck a M. Utrillo.

Za zmínku stojí i jeho účast v první světové válce, kdy maloval bojiště československých legionářů, a jeho posmrtná výstava v Topičově salonu v roce 1930, která zaznamenala velký úspěch.