Z odborného posudku PhDr. Mahuleny Nešlehové: 'Malba představuje temnou zelenomodrou oválnou siluetu tváře, tkvící v zářivě zlatistém obdélném světelném poli, vsazeném do potemnělého obrazového prostoru. Podle způsobu provedení a důrazu, jenž je položen na význam světla, práce pravděpodobně vznikla na přelomu 50. a 60. let. Volbou barev a působností světelného útvaru připomíná tato práce Koblasův rozměrný obraz Já a Lolita (1960, Regionální muzeum v Teplicích). Ale narozdíl od této malby, k níž dal podnět prožitek tzv. nové hudby, zde vnímáme jiný, existenciálně zacílený záměr. Jde o ztvárnění přímého 'dialogu' umělce s tvárnou matérií malířské hmoty. Prostřednictvím spontánní rytých linií a expresivních zásahů a gest sledujeme záznam psychického stavu umělcovy mysli, transponovaný do barevné matérie siluetní zkratky tváře - hmotě světřené úzkosti a strasti mírní a vykupuje zlatistá světelná zář. Jde o klíčový obraz, který předznamenal následný strukturálně pojatý cyklus pěti obrazů Veroničina rouška z roku 1961, ale svou hloubkou podnítil i další Koblasova abstraktní díla vznikající na přelomu 50. a 60. let (Hlava z roku 1959, Maketa mého mozku z roku 1961, monotypy Schéma mého mozku z roku 1962). Jak plyne z výše uvedeného, obraz, jehož jméno bohužel neznáme, otevřel umělci nečekaně široké pole působnosti a v tom také tkví význam tohoto díla.'