Otakar, Slavík (1931 – 2010)

Allegro, 2010, 160 x 120 cm, signováno, datováno 2010

• Vystaveno : 2018 Otakar Slavík : Radost z malby, Galerie moderního umění v Hradci Králové

• Literatura : publikováno Otakar Slavík : Radost z malby, Galerie moderního umění v Hradci Králové, strana 20

• Provenience : pozůstalost manželka autora Duňa Slavíková

Otakar Slavík je považován za jednoho z nejvýznamnějších koloristů v českém výtvarném umění.^{[1] (}Karel Miler, Obrazy zázračné barevnosti, in: Otakar Slavík, NG 1991–1992, s. 19) Malbu studoval u Martina Salcmana a spolu se Zdeňkem Sýkorou a Karlem Malichem patřil k jeho nejvýznamnějším žákům.

Slavíkův malířský vývoj má přes výrazné proměny a neustálé obnovování pozoruhodnou jednotu, sevřenost a logiku. Síla této metody spočívá v Slavíkových mimořádných koloristických schopnostech, které mu umožnily učinit z figurální kompozice zároveň i svébytnou skladbu barevných ploch, organizovaných v složitě harmonických i disharmonických sestavách. Otakara Slavík musel emigrovat po podpisu Charty 77 do Vídně, kde je v sedmdesátých i osmdesátých letech ústředím jeho obrazů postava a bývá tak řazen k Nové figuraci. Tématem jeho figur je existenciální situace člověka, nikoli nějaká konkrétní činnost. Prolíná se v nich Slavíkova modelérská zkušenost s fascinací malbou.^[2) Pozice nebo situace figury je od počátku výsledkem procesu, v němž do prostoru obrazu vstupuje barva a stává se tvarem.^[3] (Slavík: "Figuru nemaluji, musí vzniknout během procesu malování")^[4] (Rous J, 2009, s. 17., Miler K, 1991, s. 25., O. Slavík, in. Rous J, ed., 2009, s. 14)

Po retrospektivní výstavě v Národní galerii roku 1991 vznikají další monumentální díla, kde malíř do nekonečna zkoumá možnosti barvy (Nepohoda I, 1995) a do popředí se pomalu dostává krajinářská malba.

Dalším vrcholem tvorby jsou monumetální plátna let 2003 – 2006 zobrazující kompoziční skladby hutně vršených barevných ploch. Nyní je již očividné, že rozličné techniky, které tvoří malířův rukopis v práci s barvou - systémy rastrů a skvrn, vršení pasty, šrafury, i stopy po špachtli nebo prstech - fungují pouze jako stavební element či výrazová pomůcka. Završením díla se stala tvorba jeho posledního období z let 2006 - 2010, kdy geometrizováním prostoru hledá dimenzi obrazového řádu, kterým by snad bylo možné se dotknout jiného uspořádání světa. (podobně jako Zdeněk Sýkora se zcela rozdílnými východisky v jeho liniových obrazech, pozn.redakce). Malba, do jejíhož procesu vstupuje se vší fyzickou naléhavostí je rozšířena o všechny podněty, kterých se mu během života dostalo.(in Otakar Slavík: Ohlédnutí, Jan Samec, Zdenka Čepeláková, Duňa Slavíková, kat. 59 s., Galerie umění Karlovy Vary 2019, ISBN 978-80-88319-01-6)

Obraz Allegro v sobě spojuje lásku ke krajině, lásku k hudbě (Slavíkovy oblíbené koncerty Antonia Vivaldiho a Johanna Sebastiana Bacha) spolu s typickou Slavíkovskou melancholií prosvítající v celém rastru barev. Jak říká sám malíř, “Mám li již malovat smutek, tak jej zakrýt krásnými barvami, aby to svítilo a hřálo.” Obraz Allegro je zároveň jeden z posledních obrazů, který vznikl před náhlým a nečekaným úmrtím Otakara Slavíka v roce 2010.

Obraz byl vystaven v Galerii moderního umění v Hradci Králové a zároveň publikován v katalogu z výstavy i přilehlé fotodokumentaci na stránkách galerie.

Otakar Slavík se narodil 18. prosince 1931 v Hrochově Týnci. Byl významný český malíř a kreslíř, považovaný za jednoho z nejvýznamnějších koloristů v českém výtvarném umění.

Životní cesta umělce byla pestrá a plná významných momentů. Po studiích v keramické škole v Bechyni a sochařství v Hořicích se věnoval malbě a kresbě na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě a později na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Jeho pedagogem byl Martin Salcman, který ho ovlivnil svou metodou výuky, kde klade důraz na zvážení vztahů mezi výtvarnými prvky. Slavík začínal s figurativním zobrazením, ale kolem poloviny 60. let přešel k abstraktnějšímu přístupu, kdy se v jeho díle objevily konstruktivní tendence. To vedlo k vytvoření obrazů, kde se barevné plochy skládaly do přesných struktur.

Po srpnové okupaci v roce 1968 se Slavík stal jedním z prvních signatářů Charty 77 a za své postoje byl postaven do nezáviděníhodné situace. Následovaly období nucené manuální práce a později emigrace do Rakouska v roce 1980, kde mu byl udělen politický azyl. V emigraci získal rakouské občanství a mohl se plně věnovat malbě a svým uměleckým zájmům.

Otakar Slavík zemřel 3. listopadu 2010 ve Vídni, kde strávil podstatnou část svého pozdějšího života.