Zrození Venuše II. - Uchvacující a  velice vzácné plátno Františka Muziky nám jedinečným způsobem přibližuje křehkost jeho malířského výrazu, stejně jako jeho citlivé vnímání světa a  reakci na zásadní dějinné okamžiky. Muzika po absolutoriu na pražské Akademii pokračoval ve studiích v  Paříži, která ho zásadně ovlivnila a  nasměrovala k  lyrickému kubismu. Imaginativní tendence začal autor uplatňovat už v  kubizujících dílech, ale během války se pak rychle proměnily v  snové obrazy, postupně inspirované elementárními formami organického mikrokosmu. Válečný čas znamenal pro surrealismus těžkou zkoušku a  odsunutí do prostoru neoficiálního, zakázaného umění. Dílo mnoha umělců se stalo hlubinným zrcadlem války, otřesným svědectvím hrůzy, úzkosti a  žalu, které se vtělily do výmluvných symbolů a  podobenství, uchovávajících si dodnes svou účinnost. Muzika nalezl skrze svou imaginativní malbu způsob, jak na prožitek reagovat s  neobyčejnou citlivostí. Ještě bezprostředně po válce se v  jeho tvorbě objevovala mytologická témata jako alegorie skutečnosti či touha po návratu k  hodnotám a  příběhům z  dávné historie, trvalým a  časem upevněným. Archetypální tematika pro něj znamenala způsob, jak prožité strasti překlenout a  znovu nalézt jistotu v nově nabytém lidství. Téma zrození Venuše, symbolu krásy a  čistoty, se v  jeho rukou proměnilo v  subtilní fragmenty organické hmoty, jež se v  neurčitém prostoru a  čase mění a  tvaruje do podoby ženského torza. Vynikající a  v  rámci Muzikovy tvorby velice vzácný obraz vznikal v  bouřlivém poválečném čase plném vědomí děsivosti prožitého a  zároveň síly nově se probouzejícího a  vznikajícího. Tak se i  v  autorově obraze z  opuštěné lastury plující jako plachetnice mlhou drásavého bezčasí rodí život. Potrhané blány rostlinné spleti a  rozpukané skalisko nabývají na hmotě a  mění se v  rozpoznatelné tvary ženských stehen, naznačujících kontrapost, a  tedy i  Muzikovu inspiraci tradičním mýtem. Venuše se objevuje, aby přinesla nové světlo. Zatím nehýří barvami, jako u  Botticelliho, ale v  decentním a  jemně bilancovaném tlumeném koloritu se stává moderní aktualizací, a  tím i potvrzením nesmrtelnosti mýtu. Obraz byl vystaven v  Hluboké nad Vltavou na výstavě Imaginativní malířství 1930–1950 (1964, kat.  č.  56) nebo na monografické výstavě malíře ve Valdštejnské jízdárně Pražského hradu (Praha 1981, kat.  č.  92). Publikován byl v  monografii autora (F.  Šmejkal, František Muzika, Praha 1966, kat.  č.  112, str. 149) či v  katalogu výstavy České imaginativní malířství (F.  Šmejkal, Galerie Rudolfinum, Praha, str. 355). Při konzultacích posouzeno prof.  J.  Zeminou a  PhDr.  A.  Šmejkalovou,  Ph.D., historičkou umění a  dcerou autora. Přiložena odborná expertiza PhDr.  K.  Srpa (cit.: „[…] Muzika celý výjev posunul do zamlžené scenérie svítání či soumraku. Odehrává se na pobřeží, jehož přední plán zastupují jakési organické výrůstky, zatímco ze zadního je patrná připlouvající loď ve tvaru lastury [tedy přímý odkaz na Botticelliho obraz] s listy místo plachty. Rafinovanost zšeřelé scény zdůraznil Muzika dvěma nepatrnými, nicméně působivými barevnými akordy, žluté a červené, jimiž prosvětlil okraj předního plánu. Obraz je zlomový. […]“).