Autoportrét - V drobném komorním obrazovém formátu zkomprimovaný veškerý výtvarný um Ludvíka Kuby, malíře, etnografa, varhaníka a  osoby v  pravém smyslu renesanční, se v  představované malbě promítá do jeho celoživotně oblíbeného tématu, vlastní podobizny, jejíž varianty se jako červená nit proplétají takřka celým jeho známým dílem. Kuba zde ve zcela nezaměnitelném štětcovém rukopise doslova uhnětl olejovou pastu způsobem plným vervy, mužné síly a  energie. Tím i  po mnoha desítkách let nepokrytě navázal na své mnichovské školení ve slavném soukromém ateliéru Antona  Ažbeho, jenž předal řadě svých žáků právě tento neakademický a  živelný výraz. Z  tohoto zdroje lze jistě i  v  tomto díle odvodit barevná škála vycházející ze zemitých odstínů barokní tradice, dochází ovšem k  jejímu prokvétání nasazením okrových, cihlových a  zelených valérů, tolik typických pro řadu umělců především na přelomu století. Zásadní je i  práce se světlem, které prudce ozařuje umělcovu tvář a  způsobem veskrze impresionistickým animuje obrazovou plochu jemným vnitřním vlněním. Zmíněný barokní princip tu vyvstává i  z  celkově šerosvitného pojetí s  přímými odkazy na tvorbu nizozemského malíře Rembrandta van Rijn, taktéž obsedantně neúnavného zpodobitele vlastní tváře. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.