Svah paměti - Výjimečná práce jednoho z nejzajímavějších českých umělců Josefa Šímy nás vrací do lůna přírody a nitra lidské paměti. Šíma se české výtvarné scéně poněkud vzdálil svým odchodem do Francie v roce 1920, která mu ovšem na zbytek života poskytla prostor k osobnímu malířskému rozvoji. Částečný zájem o surrealismus vyústil v hlubokou duchovnost obsahu a symbolický rozměr námětů. Děsivost druhé světové války ho na několik let připravila o chuť tvořit, po válce ovšem rychle navázal na svou předchozí práci a začal rozpracovávat některá z dřívějších témat. Malby často vznikaly v cyklech a výrazněji než dříve se vztahovaly k původnosti člověka i světa. V obrazech počátku 50. let postupně mizí reference k realitě či alespoň k pojmově rozlišitelným předmětům. Šíma se ponořil do samého nitra země, vrátil se k prvotnímu chaosu ještě neorganizované hmoty. Neurčité zárodky forem a první archetypy tvarů prostupují i obraz Svah paměti a otevírají nám tak okno do hlubin mimovědomého procesu, který na sebe ale bere podobu počátku přírody. Špičková práce okamžitě zaujme malířsky mistrným způsobem uchopenou světelnou režií koloritu, plasticitou malby a celkovým až mystickým vyzněním. Šíma zřejmě na obraze pracoval v průběhu několika let, proces vnitřního cítění nehmatatelného nebylo snadné završit. Proto je práce autorem v malbě datována rokem 1953, zatímco autorský přípis na zadní straně uvádí rok 1955. Dílo je reprodukováno v monografii autora (F. Šmejkal, Praha 1988, repro. 293, str. 268), stejně jako v Šímově francouzské monografii (F. Šmejkal, repro. 292, str. 275). Bylo vystaveno v Galerii Moderna (Praha, 2016). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit.: „[…] V posuzovaném obraze Svah paměti [Le versant dune mémoire] Šíma ztvárňuje kosmogonický mýtus Stvoření světa. Vyjadřuje prapůvodní stav ‚materiae primae‘, prvotní chaos neorganizované hmoty, z níž se začínají rodit archetypy tvarů. Tomuto obsahovému zaměření přizpůsobil i malířskou formu. Rudimentární tvary, vzdalující se realitě jevového světa, si žádaly pastóznější nánosy barev. Na rozdíl od akcentovanějších kontur blankytného balvanu, který jako by právě spadl z nebe, jsou útvary skal, jakési prazárodky figurálních tvarů, obestřeny zamlžením propouštějícím jen sporadické světelné záření. […]“).