2020, 100x70cm, akryl na plátně, signováno zezadu, nerámováno. Autorka je v současné době zastoupena svou tvorbou na soutěži Strabag ve Vídni.

Kristína Bukovčáková žije a tvoří v malé obci Matůškovo, nedaleko Bratislavy. V roce 2015 dokončila studium v Ateliéru malby u Rastislava Podoby na Akademii umění v Banské Bystrici a následně promovala v Ateliéru intermediální konfrontace u Jiřího Davida na pražské UMPRUM. Během studia absolvovala odbornou stáž na Akademii umění v Krakově. V roce 2015 a 2016 získala 2. a 1. místo v ocenění Malba roku Nadace VÚB a v roce 2021 se umístila na vídeňském Strabag Artaward Internationali. Její tvorba byla prezentována na zahraničních veletrzích International Contemporary Art Fair v Budapešti a Miart Milano, díky čemuž jsou její díla zastoupena v mnoha evropských sbírkách umění. Ze samostatných výstav posledních let zmiňme prezentaci v pražském studiu PRÁM, Karpuchina Gallery a DSC Gallery, ze slovenských institucí pak například v Dot Contemporary Art Gallery v Bratislavě.

Práce Kristíny Bukovčákové, které se v posledních letech tematicky usadily kolem kompozic rostlin, hlíny, kamenů a květů, jsou doslova plná života. Není to ale bezstarostný život. Ovoce hnije, výhonky rostlin odhodlaně bojují o kousek slunečního svitu a těm již vzrostlým škůdci okusují listy do antropomorfních tvarů. “ Ve svých obrazech využívám systém symbolů akcelerované současnosti, internetu, odborných knih a atlasů o pěstovaní ovoce, které spolu vytváří jeden homogenní celek. Snažím se přenést lidskou emoci do oživené přírody,” vypráví Kristína. Zobrazením životního cyklu rostlin autorka zpřítomňuje tíživou aktuální situaci, která přichází v rámci klimatických změn. Výjevy vycházejí z imaginární zahrady poskládané pomocí zahrádkářských příruček, atlasů rostlin a pomologických odborných knih. Mikro děje, které se každou minutou v zahradě odehrávají, symbolizují křehkost veškerého života na planetě Zemi. “Škůdce a patogeny napadající rostliny přirovnávám k současnému stavu krajiny a světa, který nelze vnímat jinak než jako dědictví, ve kterém nejsme schopni uchopit ani zvážit škodlivé následky našich vlastních činů,” vysvětluje autorka. Obrazy, které jsou paradoxně tak poutavé svojí toxickou barevností, volají po větší zodpovědnosti k životu okolo nás.