Dílo bylo v majetku Jana Koblasy. Z komentáře Mgr. B. Kundračíkové, Ph.D.:" Na obraze Adam a Eva (1958), provedeném olejem na plátně (100 × 112 cm), stojí proti sobě dvojice figur v sevřené, komorní scéně. Kompozice je vystavěna s výraznou mírou disciplinace: postavy jsou zasazené do prostoru, který nepůsobí jako konkrétní místo, ale spíše jako zjednodušené, ztišené pole přímo určené pro figurální vztah. Barevná škála zůstává tlumená, s důrazem na tonalitu a modelaci; malba nepůsobí dekorativně ani efektně, naopak pracuje s výrazovou úsporností, v níž se význam rodí z drobných posunů postoje, vzájemné distance a z celkového psychického klimatu scény. V obou těchto ohledech se schází z dalšími vrcholnými plány uvedeného období, Promenádou romantiků (1958, GASK) a Uličkou odvahy (1958, GVU Ostrava) Ikonografický titul odkazuje k biblickému příběhu, Dlouhého řešení však nesměřuje k narativní ilustraci ani k moralizujícímu výkladu. Motiv je využit jako kulturní kód, který umožňuje artikulovat témata tělesnosti, studu a vztahové ambivalence v civilní, neheroické figuraci. „Ráj“ zde není idylickým prostředím; je to prostor bez jednoznačných atributů, v němž se téma vyhnání a ztráty nevinnosti neprojevuje scénickými znaky, ale latentní tenzí v samotném uspořádání figury a prostoru. Význam se tak nepřipoutává k epizodě (pád, had, jablko), nýbrž k existenciální poloze motivu: k situaci prahu, v níž se vztah k druhému i k vlastní tělesnosti stává problematickým. V kontextu druhé poloviny padesátých let je na obraze patrná snaha o figurální výraz, který se nepodřizuje ani akademické idealizaci, ani schematické normě. Dlouhý pracuje s figurou jako s nositelem psychického stavu, nikoli jako s reprezentací typu. Důležitá je zde právě „ekonomie“ malby: sevřená stavba, tonalita, zdrženlivost v gestu i v emotivní akcentaci. Nevede však k neutralitě — naopak umožňuje, aby se napětí koncentrovalo a působilo o to trvaleji. Scéna je stabilní, ale ne „klidná“: její klid je strukturální, zatímco vnitřní dynamika je přítomná v podprahovém, dlouhodobě působícím neklidu. Uměleckohistoricky lze Adama a Evu chápat jako rané, přesto však malířsky vrcholné dílo, v němž se projevuje autorův zájem o ambivalentní motivy a o posun významu: téma, které by v tradiční ikonografii nabízelo relativně pevné interpretace, je zde otevřeno do mnohoznačné situace. Právě tato mnohoznačnost je podstatná: obraz nevytváří jednoznačný vztahový model, spíše zkoumá, jak lze figurální kompozicí vyjádřit napětí mezi spojením a separací, mezi přítomností druhého a nemožností úplného porozumění. V pozdějším vývoji Dlouhého tvorby se tento princip rozvine v komplexnější práci s vrstvami významu, s ironickou distancí a s heterogenitou obrazového materiálu; zde je však přítomen v „zárodečné“ podobě, ještě bez výrazných narušení, zato s důrazem na malířsky konstruovanou psychologii obrazu. Z hlediska autorovy rané figurace představuje Adam a Eva důležitý bod: ukazuje Dlouhého schopnost využít tradiční motiv jako prostředek moderní, existenciálně laděné figurace, v níž je vyprávění potlačeno ve prospěch stavby a atmosféry. Nejde o obraz „příběhu“, ale o obraz situace — a právě v tom spočívá jeho trvalá účinnost.".