Práce pochází z majetku rodiny úzce spřátelené s umělcem a představovala dar rodině. Dílo vychází z postkubizujícího tvarosloví, které se v Kristoforiho tvorbě pravidelně objevovalo už od konce padesátých let. Zřejmá návaznost s dílem klasika české malby a scénografie Františka Muziky v celkovém rozvrhu díla, především s Muzikovými Elsinory. Geometrická tektonika díla odkazuje práci do sousedství děl Zbyňka Sekala a dalších autorů generace sochařů narozených ve třicátých letech dvacátého století. V tomto období se Kristofori vyrovnával s různými materiály a vedle tradičních sochařských materiálů nově pojímá i kov jako materiál, jemuž dává speciální hrubě strukturní povrch s použitím akronexu,  laků a písků, typických pro tvorbu českého sochařského informelu, autor zároveň pracuje inovativně s korozí, která symbolizuje pojem času v uměleckém díle. Vzhledem k následné emigraci umělce je dílo vzácnou ukázkou jeho tvorby šedesátých let, která byla dochována jen fragmentárně. 

Jan Kristofori se narodil 17. července 1931 v Mukačevě v Podkarpatské Rusi, tehdejší nejvýchodnější části Československa. Otec pracoval na panství hraběte Thuna, kde celá rodina žila. Po přesunu do Čech v roce 1938 se usadili v Maďarském Miskolci. Jan studoval mezi lety 1941 a 1944 na gymnáziu a poté se stal studentem Uměleckoprůmyslové školy.

Po druhé světové válce se Kristofori s rodinou připojil k repatriantům z Rumunska a Řecka a vrátili se do Čech. Usadili se v Přísečnici nedaleko Kadaně, kde žili na malém statku. Jan pracoval jako výtvarník pro reklamní agenturu AMA ve Vejprtech. V roce 1948 měl možnost převzít otcův statek, ale místo toho se přihlásil do školy v Klášterci nad Ohří. Kvůli komunistickému režimu však musel opustit statek a přestěhovat se do Kadaně-Prunéřova, kde jeho otec začal pracovat v uhelné šachtě.

Jan Kristofori byl vyloučen ze školy i z internátu. V Semilech spolupracoval s ochotnickým divadlem. Roku 1952 byl odsouzen k desetiletému vězení, které nakonec strávil sedm let v komunistických lágrech, včetně Jáchymova. Během tohoto období se věnoval kreslení, a tyto kresby byly v roce 1993 vydány pod názvem „Motáky“.

Po propuštění se Kristofori přestěhoval do Prahy, kde se věnoval intenzivně umění. V roce 1968 se podílel na tvorbě tiskovin během okupace, ale poté, co zažil násilí komunistického režimu, zvolil exil. Na podzim téhož roku se s rodinou přestěhoval do Norska, kde začal pracovat na rozsáhlém cyklu „Lidská práva“ (1970 až 1975). V roce 1979 ilustroval knihu Vladimíra Škutiny "Rusové opravdu přicházejí".

V roce 1989, po sametové revoluci, se Jan Kristofori vrátil do Prahy. Pomáhal studentům a podílel se na tvorbě svobodné kultury. Otevřel ateliér Vox humana na Žižkově. Ilustroval více než 150 knih, včetně děl Karla Čapka. Jan Kristofori zemřel 23. března 2004 v Praze.