Celoživotní umělecké úsilí tohoto mistra svého řemesla je bohužel od roku 2017 uzavřeno. Ne však jeho trvalý přesah. Projekt Šance a celou řadu dalších charitativních organizací Olbram Zoubek podporoval přes dvě desetiletí. Proč nepomáhal před listopadem 1989? To jsme se dozvěděli v knížce ŽIVOT A SOCHY OLBRAMA ZOUBKA, jejíž vydání Projekt Šance inicioval. „Protože předtím nikdo nic nechtěl,“ odpověděl Mistr Zoubek na „záludnou“ otázku, která souvisela s formulářem Nadace VIA, kde jej Projekt Šance nominoval na cenu „Srdcař roku“. Olbram Zoubek cenu sice nezískal (kolegium mu udělilo zvláštní cenu předsednictva), ale právě tato otázka a také vysvětlení, proč pomáhá, vytvořila impulz ke knize, která se podle jednoho z návrhů měla jmenovat „Předposlední rozhovor“. To neprošlo, ale jak se později ukázalo, byl to poslední rozhovor v takovém rozsahu, který bylo za umělcova života ještě možné uskutečnit. Několik málo těchto knížek má Projekt Šance ještě k dispozici, tak neváhejte a kontaktuje nás. Budeme s Vámi rádi sdílet myšlenky a okamžiky ze života člověka, který nesl jméno Olbram Zoubek. A proč vlastně pomáhal? Jeho odpověď zněla věru až lakonicky: „Dobré srdce.“ Darované dílo si můžete prohlédnout ve videu zde: www.aukcesance.cz/zoubek

Olbram Zoubek se narodil 21. dubna 1926 v Praze. Ačkoliv se původně snažil nastoupit na Akademii výtvarných umění v Praze, nebyl přijat, což ho vedlo k tomu, aby absolvoval kamenosochařskou praxi u sochaře Otakara Velínského. Nakonec v letech 1945–1952 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové pod vedením profesora Josefa Wagnera.

Zoubek se specializoval na renesanční sgrafito a kamennou plastiku. Ve svém životě dosáhl mnoha významných úspěchů a stal se jedním z nejvýznamnějších českých sochařů druhé poloviny 20. století. Mezi jeho významné práce patří posmrtná maska Jana Palacha a Pomník obětem komunismu na Petříně. V letech 1974 až 1991 restauroval sgrafita na zámku v Litomyšli.

Byl aktivním členem v několika uměleckých skupinách a sdruženích. Kromě jiného se stal členem Unie výtvarných umělců, skupiny Trasa, Nové skupiny a byl také členem Umělecké besedy.

V osobním životě si v roce 1951 vzal svou spolužačku, sochařku Evu Kmentovou, s níž měl dvě děti. Po smrti své první manželky v roce 1980 si vzal o rok později Marii Edlmanovou.

Zemřel 15. června 2017 v Praze. Jeho přínos v oblasti sochařství byl uznán mnoha oceněními, včetně státního vyznamenání Medailí Za zásluhy I. stupně v roce 1996. Jeho dílo bylo představeno na mnoha výstavách, z nichž jedna z největších se konala v letech 2013-2014 v Jízdárně Pražského hradu.