Terezína ve své tvorbě rozvíjí osobitý vizuální jazyk, v němž se propojuje introspekce, symbolika a cit pro jemnosti, které nelze snadno popsat slovy, je třeba je spíš vnitřně cítit. Její obrazy balancují na hraně mezi skutečností a tím, co se skrývá pod jejím povrchem, mezi viděným a prožívaným. Často otevírají prostor tichých vnitřních krajin, kde se lidská postava stává nositelem emocí, příběhů i nepojmenovaných stavů duše. Olejomalba tvoří střed její výtvarné práce. Toto médium jí vyhovuje svým tempem a časem, který přirozeně dává prostor k postupnému budování obrazu.

Barva je pro ni prostředkem k vytvoření atmosféry nebo pocitu, který by měl obraz vyjadřovat, náladu v sobě uzamkne, obklopí ji a udrží, i když se kolem ní proměňuje vše ostatní. Díky tomu je možné do obrazu vkládat i prvky, které by jinak mohly atmosféru narušit. I když projev nese určitou expresivitu, malby si uchovávají jemnost a citlivou strukturu. 

V obrazech se střídají precizní detaily s volnějšími, intuitivními plochami, které nechávají dýchat prostor i emoci. Právě tento dialog mezi kontrolou a uvolněním dává jejím dílům zvláštní napětí a hloubku. 

Změna média je pro Terezínu přirozenou součástí procesu. Přechází mezi olejem, akvarelem, tuší či inkoustem, každá technika otevírá jiný způsob vidění a přemýšlení o obrazu. Monochromatické kresby a grafiky zkoumají příběh i atmosféru, ale ta zde vzniká jinými prostředky než barvou, právě v tom spočívá i změna v přístupu. Baví ji struktury a stíny vytvářené šrafováním; práce je zde mnohem detailnější, soustředěnější a neodpouští chyby tak jako olej.

Krajina je pro ni synonymem svobody. Otevřený prostor, kde se může nadechnout a ztratit, aniž by se ztratila. Příroda a rostliny jsou jejím přirozeným domovem, prostředím, které uklidňuje, varuje a připomíná sílu, již nelze ovládnout. V obrazech interiérů a portrétů se naopak pohled obrací dovnitř, tam, kde krajina mizí a začíná nitro.