Na počátku cesty Vladimíry Sedlákové stála výjimečná citlivost k znakům průmyslové civilizace a k infrastruktuře techniky (technické výkresy, grafy). Jednotlivé formální prvky – rýsované a šrafované plochy, prostorovost, pohyb, využití čísel a písmen – autorka umocňovala ve svých „fiktivně reálných“ sériích. Z reality konceptu, plánu, je integrovala do nové alternativní struktury otevřeného obsahu – řetězení variací. Tvary-znaky ztrácejí původní smysl a funkci, vytvářejí dynamický plán ideální estetické hodnoty. V nejnovějších sériích se Vladimíra Sedláková věnuje maximálnímu oproštění tvaru, redukci, která získává potřebnou hloubku a rozměr právě díky seriální kombinatorice. Výsledek překvapuje zvláštní hédonickou libostí tvarů a barev v prostoru a jakoby bezděky vzniklou poetičností. Rytmizace a opakování vytváří „figury“, vzory, které vedou dialog mezi otevřeným a uzavřeným, statickým a hybným, podstatou a ozdobou, barvou a nebarvou. Slyšíme tu echo snah o spojení konstrukce a poezie, snah drahých české avantgardě. Poznáváme také novější úsilí „vidět a myslet zároveň“ a minimalistický manévr k zprůhlednění a odhmotnění formy. Vzniká velký prostor k novým výbojům. Z úvodního textu Jany Šálkové do katalogu k autorské výstavě Vladimíry Sedlákové ve Špálově galerii v Praze, duben 1994. Mezi čerstvými absolventy pražské Akademie, kteří se na počátku osmdesátých let vrátili do Brna, zaujala Vladimíra Sedláková nejen názorovou vyhraněností a intenzitou práce, ale také (v mladé generaci vzácným) směřováním do oblasti geometrického umění. Její východisko bylo osobité a postupně se ukazovalo, jak je nosné – svět technických výkresů a grafů, formalizovaný jazyk odkazující k realitě továrního prostředí a přitom schopný fungovat sám o sobě… Umělkyně nejprve citovala konkrétní identifikovatelné „informace“ a zároveň je osamostatňovala jako svébytnou skladebnou kvalitu, později vybírala a vrstvila detaily podobně, jako se vynořují v lidské paměti. Subtilnost tušové i tužkové linie na černé nebo bílé ploše papíru či plátna potvrzovala, že pro Sedlákovou zůstává důležitou estetická kvalita výsledku, že chápe výtvarné dílo jako estetickou aktualizaci onoho jazyka, který obvykle slouží k utilitární komunikaci v prostředí, kde se zkoumá, projektuje i realizuje. Důsledná práce s geometrickými prvky se zřejmým důrazem na ryze výtvarné vztahy v ploše obrazu dovolovala zařadit autorčinu tvorbu do sféry konstruktivního umění, elementy, které vyvozovala z technických sfér, dokonce její díla vizuálně přibližovaly k intuitivně pracujícím klasickým konstruktivistům, známým z meziválečných avantgard; zřetelný vztah ke světu techniky a především jeho dvojrozměrného zobrazení zaručoval umělkyni nezaměnitelnost a původnost. Jiří Valoch, 1990 Provenience: získáno z ateliéru autorky. dohromady