sign. na rubu azbukou V. Pivovarov, 1992 olej, plátno, 76 × 44 cm, rám Provenience: majitel získal z ateliéru autora.

Nabízený obraz z roku 1992 vznikl deset let poté, co se Viktor Pivovarov (nar. 1937), představitel moskevské konceptuální školy, přestěhoval do Prahy a zahájil svou novou životní etapu. Malba obsahuje řadu prvků, které jsou pro Pivovarova typické a které se v jeho tvorbě opakovaně objevují. Jedná se například o vzájemně odkazující spojení obrazu a textu (nápis v azbuce upozorňuje, že černé trojúhelníky označují sopky), použití geometrických abstraktních prvků, vycházejících z konstruktivistické moderny a především z práce Kazimíra Maleviče, zapojení izolovaných motivů, které patří ke stálému repertoáru Pivovarovy práce – v tomto případě je to dům, groteskně geometricky stylizovaný s kouřícím komínem, který doplňuje průhled do vzdálené večerní krajiny viděné optikou dalekohledu. Obraz spojuje několik rovin odlišných realit – abstraktní, ilustrativní, realistickou a textovou do jedinečného poetického celku, v němž se prolíná artificiální svět s prvky každodenního života. Obraz představuje pro Pivovarova specifickou realitu, svébytný imaginativní svět, v němž dochází k postmoderní syntéze, spojující konceptuální východiska, vztah obrazového a textového záznamu, knižní ilustraci, hravou dětskou fantazii i literární a umělecké kontexty.

ESTETIKA VÝVĚSKY ANEB OTEVŘENÝ OBRAZ                                                                                   

Protagonisté konceptualismu na Západě odmítli obraz jako zastaralou formu umění. Ruští konceptualisté z celé řady důvodů obraz zachovali, i když v reformované podobě. Zdá se mi, nemohu to tvrdit jistě, že sololit a emailové barvy pro účely malířství u nás před Kabakovem nikdo nepoužíval. V každém případě ruský konceptuální obraz začal využívat forem pouličních poutačů, tj. formy didaktického informativního nebo propagandistického, mimouměleckého předmětu. V „Domě tvorby Senež“, kde jsme často pracovali, jednou jmenovali ředitelem bývalého generála ve výslužbě. První, co udělal po svém nástupu do funkce, byl příkaz rozestavit na různých místech tabule s dlouhými citáty z posledních usnesení ÚV KSS a z vystoupení generálního tajemníka. Tyto tabule se objevovaly na nejneočekávanějších místech, nejen v interiérech Domu tvorby, ale i například u jezera nebo v lese. Andrej Monastyrskij, který později spolu se skupinou Kolektivní akce vyvěsil na kraji lesa transparent s nápisem „NA NIC SI NESTĚŽUJI A VŠECHNO SE MI LÍBÍ, AČKOLIV JSEM TU NIKDY NEBYL A O TĚCHTO MÍSTECH NICH NEVÍM“, samozřejmě o experimentech tohoto generála-avantgardisty nevěděl. Na mě osobně měly rozhodující vliv výstražné tabule, které je dodnes možné vidět na železničních stanicích v okolí Moskvy. Mám na mysli takové poutače, kde je namalován člověk, jak přebíhá přes koleje a řítí se na něj vlak. Obraz doprovází text: „Co je ti dražší, život nebo ušetřená minuta “ Někdy na takových tabulích místo muže s aktovkou bývá zobrazena holčička s copy a text zní: „Nepřebíhej přes koleje!“ V pestré žánrové různorodosti takových výstražných tabulí se vysokou kvalitou vyznačovaly především ty protipožární. Jedna z nich byla obzvlášť populární díky svému výraznému nápisu ve verších:

Hospodyně byla nedbalá

žehličku zapnutou nechala.

A hle, jaká věc nemilá

v tom bytě potom nastala.

Obraz je vždy, i při vědomě plošném pojetí, jako např. u Mondriana, složitý vnitřní prostor. Prostorovost obrazu završuje rám, který vytváří efekt okna, za kterým se něco děje. Tabule, oproti tomu, je od počátku plošná, i když je na ní znázorněn prostorový objekt, neukazuje co je ZA ní, ale co je NA ní. Konceptuální obraz, který využívá estetické vlastnosti takové tabule, není tedy obrácen dovnitř sebe sama, ale ven, k jiným obrazům a také problémům, které se obrazů přímo netýkají. Tak vznikl otevřený obraz, pro který, kromě všeho ostatního, není závazný rám. Pro konceptuální vědomí s jeho zvýšenou pozorností vůči kontextuálním vazbám se stal otevřený obraz, užívající estetické vlastnosti tabulí, významným fenoménem.

Viktor Pivovarov. Soňa a andělé. Sešit č. 7. Galerie Rudolfinum, Praha 1996.

Viktor (Vitalij Dmitrijevič) Pivovarov se narodil 14. ledna 1937 v Moskvě, tehdejším Sovětském svazu. 

Vzdělání získal na Kalininově moskevském umělecko-průmyslovém učilišti mezi lety 1951–1957 a následně absolvoval umělecké oddělení Moskevského polygrafického institutu u A. Gončarova v roce 1962. 

Pivovarov se věnoval ilustracím poezie a knih pro děti, výtvarně doprovodil více než padesát knih a spolupracoval s časopisy Murzilka a Vesjolye kartinki. Za ilustrace ke knize F. M. Dostojevského „Sen směšného člověka“ získal v roce 1971 zlatou medaili na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku.

Od roku 1967 byl Pivovarov členem moskevské skupiny Šretěnskij Bulvar, spolu s předními představiteli jako byli Erik Bulatov, Vladimir Jankilevskij, Ilja Kabakov a Eduard Štejberg. 

Spolu s Kabakovem rozvinuli koncepci tzv. alb, která kombinují obraz s textem a přispěla k zařazení Pivovarova mezi autory Moskevského konceptualismu. 

Od roku 1982 žije Pivovarov v Praze, kde jeho tvorba zaznamenala nový rozvoj. Jeho práce jsou ceněny jak v Česku, tak v Rusku a jeho výstavy se konaly po celém světě.