olej, plátno, 46 × 55 cm, rám, sign. LD Abílek Provenience: soukromá sbírka, Paříž. Odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D. Obraz „Odpočinek u potoka“ je nezpochybnitelnou, sběratelsky cennou, duchem francouzského symbolismu nesmírně působivě prodchnutou prací Aloise Bílka, autora, jehož pozoruhodná tvůrčí cesta, rozčlenitelná na abstraktní, symbolistní a neoklasicistní fázi, bude plně doceněna až s komplexním uměleckohistorickým zpracováním. Zejména díky výstavě v Národní galerii v Praze roku 1998 a o desetiletí dříve výstavě „Linie, barva, tvar“ v Galerii hlavního města Prahy se dostalo zasloužené pozornosti Bílkově nepředmětnému intermezzu, ohraničenému prvními dvěma roky (1913—1914) jeho francouzského pobytu (trvajícímu do roku 1928). Na novodobou monografiii, jež by důkladně prozkoumala jeho kontakty s francouzskými unanimisty, nabisty, stejně jako podrobně zmapovala jeho výstavní aktivitu v Mekce moderního umění, tak také jeho následný vývoj k monumentalizujícímu neoklasicismu a sociálně laděné tvorbě, Alois Bílek stále čeká. Rodák z malé vesničky Skoupý na Příbramsku přesídlil po gymnaziálních studiích v Příbrami a Písku do Prahy, kde absolvoval nejprve dva semestry architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze. Touto volbou chtěl splnit přání rodičů, ale protože ho tento obor nenaplňoval, rozhodl se poté přestoupit na Akademii výtvarných umění v Praze k profesoru Maxi Pirnerovi, již dokončil roku 1912. O rok později získal Hlávkovo stipendium a odjel přes Holandsko a Belgii do Paříže. Skutečnost, že téměř hned po příjezdu do metropole na Seině začal ve své tvorbě rozvíjet abstraktní tvarosloví, ukazuje, že inovativní výtvarné tendence, s nimiž se tam setkal, měly na jeho vnímání velmi silný vliv. Lze předpokládat, že na počátku svého pařížského pobytu se Bílek seznámil s Františkem Kupkou. Bylo totiž běžnou praxí českých stipendistů až do druhé světové války, že ke svému, na tamní scéně etablovanému krajanovi docházeli do ateliéru a on je rád přijímal. Pravděpodobně i pod jeho vlivem tak Bílek v letech 1913—1914 experimentoval ve svých dílech s vizualizací hudby a zkoumal psychologický účinek barev. Na rozdíl od Kupkova až empirického pojetí je Bílkova tvorba emotivnější a reflektuje intenzitu jeho prožitku z poslechu hudby. Po návratu do vlasti se spolu se svou rodinou usadil v Praze. Kromě volné tvorby se věnoval také realizacím pro architekturu (např. figurální řešení oken v budově spořitelny v Lounech, Krajského úřadu Středočeského kraje ve Zborovské ulici v Praze ad.). Abychom vysvětlili pozoruhodný meditativní symbolismus a neoptický kolorismus předložené práce, je třeba doplnit francouzský kontext ještě o další určující prostředí, v němž se po příchodu do Paříže Alois Bílek pohyboval: byl to okruh spisovatelů Reného Arcose, unanimisty a zakladatele uměleckého společenství „Abbay“ (Opatství), a Émila Verhaerena, jehož přátelství mělo pro malíře, jeho vztah k umění i ke světu, zásadní význam. Bílek k Verhaerenovi, orientovanému na humanistický symbolismus, docházel dvakrát týdně a účastnil se diskuzí o umění s kroužkem jeho přátel. Dalším okruhem pak bylo nabistické hnutí Maurice Denise, malíře—filozofa, jehož teoretické spisy vyšly právě v době Bílkova příchodu do Paříže (M. Denis, Théories, 1890—1910: Du symbolisme et de Gauguin, 1913). Pozdní tvorba nabistů vyhovovala jeho sklonu symbolizovat, a to jak téma, tak barevnost. Všechny uvedené vlivy se pak protly v Bílkových realizacích, jako je obraz „Odpočinek u potoka“. Zde se nejedná o pozdější hojné neoklasicistní ztvárnění motivu koupání, ale o ryze symbolistní zachycení odpočinku jako momentu meditace, obrácení se do sebe, posvátnou chvíli duševní očisty, akcentovanou působivými, barevnými škálami a harmoniemi (E. Verhaeren), jež samy o sobě mají nesporné psychologizující a meditativně-básnické aspirace. PhDr. Rea Michalová. Ph. D.