Divoženka, rok 1896, olej na plátně, signováno a datováno vlevo dole J. Panuška 96, rozměry malby 68 x 56 cm, celkové rozměry s rámem 90 × 72 cm. Přiložen restaurátorský průzkum ak. mal. rest. Martina Martana, který potvrzuje, že signatura autora je nedílnou součástí díla a nebylo s ní nijak manipulováno. Znalecký posudek: Prof. PhDr. Petr Wittlich, CSc. Z posudku: Jaroslav Panuška, který studoval rok u Maxmilána Pirnera (1890) a pak šest let u Julia Mařáka na pražské Akademii výtvarných umění je kromě své krajinářské tvorby znám jako autor značně rozsáhlé a rozmanité série grotesek na fantaskní témata čerpající z lidové obraznosti pohádek a pověr. Jeho upíři, černokněžníci, vodní a záhrobní příšery, které vznikaly hlavně koncem devadesátých let devatenáctého století vynikají neobvyklou malířskou expresí, která byla tehdy ještě neobvyklá. Obraz Divoženka je v tom směru mnohem ukázněnější, měl nepochybně reprezentovat Panušku nejenom v okruhu blízkých přátel, ale na veřejnosti, na umělecké výstavě. Je to vynikající ukázka Panuškova umění, objev, kterým se Panuška nově zapisuje do dějin české moderny a jejího symbolismu. Znalecký posudek: PhDr. Mgr. Michael Zachař Z posudku: Posuzovaný obraz, který dosud nebyl publikován a literatura ho neeviduje, spadá vývojově do dob Panuškových akademických studií, kdy studoval nejprve ve figurální škole u profesora Maxmiliána Pirnera a teprve následně v krajinářské speciálce profesora Julia Mařáka. Ačkoliv je mladá divoženka ve formátu obrazu vlastně jako portrétovaný model, skoro by se chtělo říci předpisově, přece výjev působí s daleko větším přesahem významovým i výtvarným. Předně jde o svého druhu hypnotický výraz, o soustředění bytosti mezi realitou a záhrobím. Ve svém textu o Panuškovi psal roku 1896 spolužák Kaván o neobvyklém a bizarním tvoření, o tématech upírů a připomíná, že tu jde o „samotné čumění“. Uhrančivý výraz portrétované přesně odpovídá Kavánovu popisu a shoduje se i datace 1896, kdy byl článek ve Volných směrech otištěn. Pojetím figury a koloritem fialových, modrých a zlatavých tónů souzní Panuška s Pirnerem, v jehož obrazech nacházíme obdobná divá stvoření. Na sklonku 90. let 19 století se stále častěji objevovaly v literatuře, hudbě, na divadle role rusalek, bludiček, zakletých princezen a čarodějek všeho druhu, nejednou byli malíři osloveni jako výtvarníci k provedení scénické výpravy jako třeba Ferdinand Engelmüller na Dvořákovu operu Rusalka pro Národní divadlo. Zkrátka obrazy divých žen patřily k dobové produkci spíše mladé nastupující výtvarné generace, kam patřil i Panuška. Takové obrazy nacházíme v dobových číslech Zlaté Prahy (Černokněžník, Přemožený obr...) nebo Volných směrů, některé byly vystaveny i na nedávných monografických přehlídkách v Havlíčkově Brodě nebo Hradci Králové. Nově objevený obraz lze označit za výtvarně excelentní práci, zařazující se do souboru nejunikátnějších Panuškových symbolistických děl. Potvrzuji pravost raného obrazu Jaroslava Panušky.