Mládí prožil v malebném Podskalí pod Vyšehradem. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole u profesora Františka Ženíška a později u Maxe Pirnera na pražské malířské Akademii. Svá studia úspěšně dokončil u profesora Julia Mařáka, který v té době vedl významnou krajinářskou školu. Nedlouho poté Minařík publikoval svá díla ve Zlaté Praze a Světozoru. V roce 1907 se spolu s Antonínem Slavíčkem a Stanislavem Lolkem vydal na cestu po Německu, Belgii a Francii. Podle náčrtků a drobných malířských záznamů inspirovaných impresionismem ho nejvíce zaujala Francie. V následujících letech zachycoval staré Pardubice, účastnil se významné výstavy Julius Mařák a jeho škola v roce 1929 a vytvořil pět velkoformátových obrazů s tematikou nejdramatičtějších momentů z bojů Severoameričanů za osvobození z područí Anglie. Minaříka známe především jako malíře motivů mizející a bořené Prahy. Podle dobové kritiky byl oblíbený u konzervativní části uměleckého publika a sběratelů. Byl za tím nejspíš až staromistrovský rámec jeho děl s důkladností a zaměřením na detail. Na jedné straně měla jeho tvorba sklon ke striktnímu akademismu, s důrazem na propracovanou kresbu, na druhé pak v poeticky naivizujícím stylu budovala barevný prostor a kompozici. Tyto “výtvarné návyky” mají původ ve skutečnosti, že Minařík začínal jako malíř porcelánu. Tam rozvinul svůj smysl pro detail a specifickou formu poetiky. Dva póly výtvarného založení se společně ukazují v díle Jelení příkop. Na jedné straně rozechvělé obrysy, snaha zachytit náladu místa a efektní barevná paleta. Na druhé poctivě komponovaný kresebný základ, tvořící kostru domů, krajiny a kompozice. Tzv. efekt prázdného popředí, který sledujeme u pražských motivů tohoto umělce, připomíná výřez z panoramatických fotografií. (Anita Kudličková)