Významný katalánský malíř s osobitým rukopisem byl v roce 1929, po spolupráci na Buñuelově snímku Andaluský pes, přijat do skupiny pařížských surrealistů. Nevázaný umělec, který toužil po zviditelnění a po penězích a nezdráhal se účinkovat v reklamách, však musel zanedlouho skupinu opustit. Z komerčního umělce se pod vlivem jistého prozření stal po druhé světové válce oddaný katolík, což všechny překvapilo. Za svůj život Dalí vytvářel kresby, malby, grafiky, sochy, ale navrhoval také šperky, divadelní kostýmy, parfémy a další. Nemalou složkou díla jsou i knižní ilustrace. Soubor sta akvarelů k Božské komedii Danta Alighieriho si v roce 1957 objednala italská vláda k sedmisetletému výročí básníkova úmrtí. Projekt byl značně kontroverzní, jelikož umělec nebyl Ital. Pod tlakem veřejnosti byla nabídka nakonec stažena. Objednávku obnovil papež Pius XII., který našel sponzora v osobě Josepha Foreta. Dalí si vůbec nepřipouštěl tlak, který vytvářela tradice zpracování díla umělci jako Sandro Botticelli, Miguel Ángel nebo Gustave Doré. Pomohlo mu to ale pochopit význam díla a do svých propracovaných kreseb v surrealistickém duchu zapojil podněty z barokních a renesančních výtvarných stylů. Jednotlivé listy se hemží postavami v napjatých pózách, často značícími extázi či agónii. Nesnadno uchopitelné příběhy, které Dante vypráví pomocí brilantních básnických zkratek, se umělec snaží zachytit svým vytříbeným citem pro budování snových krajin, gest a postav v pohybu. Přestože jde o rozsáhlý soubor ilustrací, výtvarník jimi otrocky neodkazuje k prostředím popsaným v knihách, ale ponechává scénám otevřenost výkladu. Zaujme také nesourodost rukopisů, které Dalí používá k co nejlepšímu vystižení konkrétního námětu. Drastičtější scény mají až jedovatou barevnost a objevují se na nich protáhlé figury plné ostrých hran. Neutrální a pozitivní náměty naopak uplatňují rozměrné klasicistní plochy s tlumenou paletou barev a postavy se jakoby utápí v nádheře okolního prostředí.