Stanislav Podhrázský, český malíř, sochař a restaurátor, se narodil 10. listopadu 1920 v Pejhově na Pelhřimovsku. V blízkém Jindřichově Hradci se vyučil malířem pokojů u vídeňského dekoratéra Emila Dvířky. Roku 1936 odešel do Prahy, kde pokračoval v učení ve firmě Černý na Žižkově. Během té doby bydlel v rodině legionáře Nováka, kde namaloval své první portréty. Zároveň se amatérsky věnoval boxu.

V letech 1942–1945 navštěvoval řezbářskou speciálku profesora Františka Kmenta na Státní ústřední škole bytového průmyslu v Praze na Žižkově. Po přijetí na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru profesora Františka Tichého se stal spolužákem umělců jako Zbyněk Sekal, Josef Lehoučka a Mikuláš Medek.

Podhrázský vystavoval poprvé v roce 1960 v Alšově síni Umělecké besedy v Praze, společně se Zdeňkem Palcrem. V roce 1963 se připojil k umělecké skupině Máj 57 a vystavoval s ní až do jejího zániku v roce 1964. První samostatnou výstavu měl v roce 1960 v Umělecké besedě spolu se Zdeňkem Palcrem.

V letech 1963–1973 trávil léto s dalšími umělci v Nezabudickém mlýně na Berounce, kde často navštěvoval i své rodiště. V 70. letech se vrátil k restaurování, pracoval na zámku v Litomyšli a stal se součástí kulturního centra, které zahrnovalo i osobnosti jako filozof Petr Rezek nebo spisovatelka Libuše Moníková.

V roce 1991 měl významnou výstavu v pražské Nové síni, kurátor Jan Kříž. Posmrtnou retrospektivní výstavu a katalog připravil Jan Kříž v Litomyšli a v ČMVU v Praze roku 2001. Nejrozsáhlejší posmrtnou retrospektivní výstavu a souborný katalog Podhrázského díla připravila Marie Klimešová roku 2013 v Galerii hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu.

Stanislav Podhrázský zemřel 20. května 1999 v Praze.