Předložený olej na plátně z roku 1988 je suverénní ukázkou pozdní tvorby Vladimíra Vašíčka, klíčového solitéra české poválečné abstrakce a informelu. V tomto díle autor mistrně syntetizuje svou celoživotní zkušenost s nefigurativní malbou a vrací se k motivu zátiší, které interpretuje skrze dravou fauvistickou barevnost a energické malířské gesto. Kompozice založená na rytmizaci barevných skvrn je dokladem Vašíčkovy neutuchající tvůrčí vitality a vnitřní svobody, kterou si uchoval i v izolaci svého ateliéru ve Svatobořicích.

Sběratelskou atraktivitu díla potvrzuje jeho provenience z významné soukromé moravské sbírky. Vašíčkovo dílo požívá vysokého institucionálního uznání, o čemž svědčí jeho zastoupení v nejvýznamnějších státních sbírkách včetně Moravské galerie v Brně, Národní galerie v Praze či Muzea umění Olomouc.

Vzhledem ke stabilním aukčním výsledkům autora představuje toto datované a signované dílo bezpečnou a ambiciózní akvizici pro sběratele moravské moderny.

Vladimír Vašíček, český malíř a klasičtější postava českého moderního malířství po druhé světové válce, se narodil 29. září 1919 v Mistříně. Svou uměleckou dráhu započal v letech 1935 až 1938, kdy se vyučil v dekoratérské dílně Antonína Sychry v Kyjově. Zde se seznámil s chrámovou malbou a malířem Jano Köhlerem. V období 1938 až 1939 pracoval ve Zlíně v reklamní a dekoratérské dílně, kde navázal první kontakty se soudobým českým uměním, zejména prostřednictvím Zlínských salonů.

V roce 1939 byl nuceně nasazen v Říši, ale v roce 1940 byl vyreklamován a zaměstnán ve Zlíně. V červnu téhož roku byl přijat na nově otevřenou Školu umění ve Zlíně, kde v letech 1940 až 1944 absolvoval, přestože tehdejší uzavřené vysoké školy neumožňovaly oficiální studium výtvarného umění. Mezi pedagogy byli významní tvůrci, jako architekti Kadlec, Gahura, Fuchs a Bouček, a výtvarníci Makovský, Wiesner, Gajdoš, Hroch a Milén. Mezi jeho spolužáky patřili umělci jako Václav Chad, Čestmír Kafka, Miroslav Šimorda, Jan Rajlich a další.

V letech 1944 až 1945 byl zaměstnán v projekčních kancelářích Baťových závodů, kde pracoval jako asistent architekta Drofy. Po skončení druhé světové války, v roce 1945, začal studovat na pražské Akademii v ateliéru Vratislava Nechleby, později přešel k Jánu Želibskému. Během studií vytvořil řadu celoživotních přátelství, včetně vztahů s Richardem Fremundem, Miroslavem Tichým, Ladislavem Čepelákem, Vladislavem Vaculkou a Ladislavem Dydkem. Studia úspěšně zakončil v roce 1949.

Po dokončení studií se trvale usadil ve Svatobořicích a vstoupil do brněnského SVU Aleš. Od roku 1951 se stal členem skupiny pěti moravských malířů, společně s Bohumírem Matalem, Jánušem Kubíčkem, Vladislavem Vaculkou a Miroslavem Tichým. Jejich přínos k udržení kontextu s domácími předválečnými proudy a soudobým světem byl zásadní. V roce 1955 měl Vašíček samostatnou výstavu v neoficiálních prostorách brněnského Výzkumného ústavu architektury. Tato výstava byla následována prezentacemi dalších nositelů moderního výtvarného názoru.

Roku 1956 Vašíček spolu s Vladislavem Vaculkou, Bohumírem Matalem, Miroslavem Tichým, Idou Vaculkovou a Richardem Fremundem uspořádal v chirurgickém pavilonu nemocnice v Kyjově výstavu, která byla zřejmě prvním kolektivním veřejným vystoupením svého druhu v Československu. Též se aktivně podílel na obnově Slováckých roků v Kyjově. V následujících letech, zejména v období normalizace v 70. a 80. letech, byl nucen stáhnout se do ústraní.

Vladimír Vašíček zemřel 29. srpna 2003 ve Svatobořicích.