Jaroslava Hýžová se narodila 21. května 1915 v Prostřední Bečvě do rodiny vesnického učitele Augustina Hýži. V mládí již projevovala zájem o umění, a to bylo patrné i v jejím raném studiu. Ve věku pěti let nastoupila do školy, avšak její rodina se později přestěhovala do Valašského Meziříčí, kde Jaroslava složila maturitu na gymnáziu v roce 1934. Finanční omezení rodiny ji vedla k tomu, že studovala učitelský ústav ve Valašském Meziříčí.

Po několika letech vyučování se Jaroslava rozhodla splnit svůj sen a věnovat se malířství. Studovala na malířské škole při Mánesu v Praze, kde byl jejím učitelem akademický malíř Vladimír Sychra. Během tohoto studia se setkala s malířem Josefem Hapkou, který jí poskytl první rady technického rázu. Jaroslava Hýžová dokončila své pražské studium několika výstavami.

Po návratu do Valašského Meziříčí v roce 1950 se věnovala nejen malířství, ale aktivně se účastnila i veřejného kulturního života, přednášela a besedovala o umění. Její tvorba byla ovlivněna poetičností pražských začátků, a postupně se vyvíjela od svěžích zátiší a obrazů dětí k tichému uvažování nad životem. Zájezd do Paříže v roce 1957 znamenal zlom, který přinesl nový výraz její tvorbě.

V 60. letech došlo k transformaci zářivé barevnosti a radosti do tichého uvažování, vyjádřeného symboly stromů a ptáků. Jaroslava Hýžová byla fascinována velebností tvarů valašské krajiny a jejími proměnami v průběhu ročních období. Hlubokým zkoumáním života valašských žen, skrytých pod gotickými šátky a nesoucích své tvrdé osudy, vytvořila dojemné obrazy.

Jaroslava Hýžová zemřela 4. března 1992 ve Valašském Meziříčí, a její ostatky jsou uloženy na Valašském Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Její umělecké dílo, plné lásky k valašské krajině a obyvatelům, se nachází roztroušeno po celém Valašsku a i mimo tento kraj.