Karino, na české umělecké scéně se pohybuješ mnoho let. Jakými projekty jsi za tu dobu prošla?

KARINA: Je to tak, čas letí. Současné umělecké scéně se věnuji skoro dvacet let a projektů za tu dobu nebylo málo. Jako důležité začátky vnímám určitě období, kdy jsme s přáteli a blízkými zakládali platformy, jako je INI Project, Cena Věry Jirousové pro kritiku výtvarného umění, UMA: You Make Art nebo Prádelna Bohnice. Jsou to iniciativy, které vznikly z čistého nadšení a vnímám je jako důležitou věc. Nyní již desátým rokem působím ve Společnosti Jindřicha Chalupeckého.

Cena Jindřicha Chalupeckého je obecně vnímána jako jedna z nejprestižnějších událostí na české umělecké scéně. Jak se cítíš v pozici její ředitelky? Je to pro tebe velký závazek?

KARINA: Cena Jindřicha Chalupeckého letos slaví výročí 35 let od založení. Ten závazek tedy osobně vnímám především v hledání balancu mezi dlouhodobými hodnotami ceny a aktuálními potřebami scény. My jsme týmový projekt, pracujeme hodně společně, takže to nestojí jen na mně. Snažíme se dělat, co je nám blízké. Chceme vyhovět potřebám scény a naplnit je teď a tady, ale zároveň nemůžeme zapomenout na onu 35letou tradici a dlouhodobě nastavené hodnoty.

Od roku 2015, kdy ses stala ředitelkou Společnosti Jindřicha Chalupeckého, stihlo ocenění projít značnými změnami. Jako zřejmě tu nejzásadnější vnímám zrušení vyhodnocování pouze jednoho vítěze…

KARINA: Nad touto změnou jsme s Bárou Ciprovou začaly přemýšlet už v prvním roce, kdy jsme do Společnosti přišly. Cítily jsme, že formát ceny, který byl nastaven v 90. letech, od té doby prošel různými změnami a nakonec se ustálil na verzi, kdy je z pětice finalistek*ů vybírána jedna laureátka nebo laureát, už v roce 2015 zkrátka nefunguje. Představte si, že celý rok intenzivně pracujete na vlastním projektu, jste relativně mediálně exponovaní, dáváte do toho všechen čas a energii a vše směřuje k určitému ceremoniálu, kde porota vybere pouze jednoho výherce a zbylí finalisté jsou zcela zdecimovaní. Kritika stále omílá, že je normální soutěžit a někoho vybrat, ale málokdo si dokáže představit, jaké to opravdu je. Nešlo nám o zrušení soutěže jako takové, tou Cena stále je, ale o zrušení tohoto druhého, veřejného kola. Nyní logika funguje obráceně – na začátku roku vyhlásíme trojici laureátek a laureátů, a ti potom už můžou bez dalšího soutěžení pracovat na novém projektu na výstavu, na doprovodném programu atd. Za snížení počtu vybraných lidí a zrušení vyhlašování jednoho vítěze jsme neúspěšně lobbovaly už tehdy a moc nás potěšilo, že tento návrh v roce 2020 nakonec přišel od samotných finalistů. Zpětně si myslím, že bylo dobré počkat na chvíli, kdy požadavek na změnu vzešel od zúčastněných umělkyň a umělců.

Nedávno skončila výstava loňských laureátů, která od začátku listopadu probíhala v galerii PLATO Ostrava. Je na výstavách v posledních letech cítit v tomto ohledu určité uvolnění?

KARINA: Ono je to těžké. Ačkoli je určování vítěze zrušeno, stejně na laureátech při přípravě výstavy visí jistá tíha a stres. My se je snažíme motivovat, aby se uvolnili a tvorbu si co nejvíce užili, ale ne vždy to zafunguje. Nicméně si myslím, že jak v možnostech, které umělcům po této změně můžeme nabídnout, tak i v jejich samotné tvorbě je výstava mnohem svobodnější a je to z ní také cítit.

Kromě zrušení vítěze byla letos zrušena také věková hranice 35 let pro nominované. Z jakého důvodu jste k tomuto kroku přistoupili a kdo všechno nyní může být nominovaný?

KARINA: Tato hranice byla pro nás od začátku také velkým tématem. Považujeme se za inkluzivní instituci a naše činnosti jsou prioritně zaměřeny na ohleduplnost a spolupráci. Tím pádem jakákoli takováto omezení nedávají moc smysl. V 90. letech, kdy byla cena založena, toto pravidlo vycházelo z nové generace, která po revoluci na scénu nastupovala. Nyní je už ale nastavena jiná rétorika. Cena je stále určena etablujícím se umělcům a umělkyním čili autorstvu, které již nějakou dobu tvoří a nyní se začíná na scéně prosazovat. V takovém případě nezáleží na tom, jestli vám je dvacet nebo šedesát. Někdo s tvorbou začíná později, někdo se například vrací po rodičovské. Věkové omezení nám tedy již nepřišlo funkční.

Jakou podporu podle tebe začínající a etablující se umělci a umělkyně nejvíce potřebují?

KARINA: Zásadní je určitě dostatečné zázemí, ale i možnost získání rozmanité zpětné vazby. Ještě třeba před deseti lety byly do sebe umělecké školy poměrně uzavřené a málokdy jste jako student mohli například spolupracovat s nějakou menší galerií. To se naštěstí změnilo a studenstvo dnes má mnohem více možností profilovat se během studia i mimo školu. To je podle mě velmi důležité. Podpora totiž nejsou jenom peníze, je to i možnost ukázat svoji tvorbu veřejnosti a dostávat zpětnou vazbu i jinde než jen v ateliéru.

Finance jsou ale samozřejmě velkou otázkou. Je těžké se spolehnout, že se prosadíš po profesní, a natož finanční stránce – nikdo ti neslíbí, že na tebe po škole něco čeká. Sama nevycházím z prostředí, kdy bych si mohla dovolit žít a studovat bez vlastního příjmu. Mrzí mě, že většina debat končí vždy u peněz, ale tak to zkrátka je. Z něčeho žít musíme.

Jak na tyto potřeby v rámci ceny reagujete?

KARINA: Co se týče zpětné vazby, snažíme se ji poskytovat nejen laureátstvu, ale i širšímu okruhu přihlášených. Mezinárodní porota velmi pečlivě prochází všechna portfolia, nad kterými vede dlouhé a výživné diskuse, a letos jsme zavedli kanál, díky němuž dostane cennou individuální zpětnou vazbu zhruba 40 přihlášených. Do budoucna to zkusíme ještě rozšířit. S vybraným laureátstvím pak úzce spolupracujeme během celého ročníku CJCH a zpravidla i potom. Potkáváme se nad jejich prací, řešíme koncepční i produkční otázky, zprostředkováváme spolupráci s architekty, grafičkami a podobně. Důležitá je také spolupráce s naší koordinátorkou pro inkluzi a udržitelnost a celkově důraz nejen na uměleckou stránku věci, ale také na vzájemné vztahy a nastavení spolupráce. Podstatnou součástí je určitě i finanční podpora. Od letoška se nám podařilo prosadit roční stipendium pro všechny laureátky a laureáty.

Ty sama sis za léta v oboru vybudovala pěknou osobní sbírku uměleckých děl. Co je pro tebe při výběru díla důležité?

KARINA: To, co nakupuji, nevnímám jako komerční artikl, čili vybírám čistě srdcem. Nedovedu si moc představit, že bych někdy něco ze své sbírky prodala, ke všem dílům mám vztah. Občas si s mužem něco koupíme k Vánocům, někdy se nám díky naší profesi povede něco vybarterovat nebo dostat darem, takže pro nás jsou to vážně srdcovky. Vybírám si díla od lidí, se kterými spolupracuji a jejichž tvorba je mi blízká, jako například od Marie Lukáčové, Martiny Smutné, Vladimíra Houdka a podobně.

Chybí podle tebe na české scéně nějaká konkrétní aktivita pro podporu mladých umělců?

KARINA: Já se dlouhodobě pohybuji v neziskové oblasti, kde se podpora týká často spíše koncepčních věcí, a přestože se situace v mnohém zlepšila, stále chybí adekvátní finance nebo je jejich příliv značně nejistý. Je potřeba pořád obhajovat výše uměleckých honorářů, i když jsou v porovnání s jinými obory (třeba i v kultuře) pořád dost směšné. Sféra vysokého sběratelství je svět sám pro sebe, já sama ho vnímám spíš zpovzdálí. Považuji za důležité, aby se sbírání současného umění ve větší míře věnovaly umělecké instituce, což je u nás také kapitola sama pro sebe, snaží se dohnat často i dekády, kdy se současné umění skoro nenakupovalo, a prostředky jsou omezené.

Myslím si, že se v Čechách najde spousta lidí, které zajímá umění a kultura, mají peníze a mohli by si koupit nějaké dílo nebo třeba podpořit neziskovou organizaci, ale vůbec nevědí co a jak, je pro ně těžké se zorientovat. Když už si něco koupí, často to není dobrá volba, protože zkrátka nemají nebo neznají cesty, kudy se ke kvalitnímu umění dostat. Na tom je za mě určitě potřeba dlouhodobě pracovat. Smysl také vidím ve sdružování, vytváření různých spolků a federací, které v případě krize umožňují spojit síly a vyjednávat lepší podmínky. Výtvarné umění je v tom za divadlem nebo hudbou dost pozadu, ale už jsme pochopili, že je to potřeba a podobných iniciativ je stále víc nebo rozšiřují svou činnost. V následujících letech úsporných balíčků to možná bude úplně klíčové.